Onehdy

Onehdy jsem od jednoho výborného autora četl článek a v něm mimo jiné zaznělo, jak je to se vztahem k sportu v souvislosti s národní povahou. Zamyslel jsem se a co mi vyšlo, je nanejvýš zajímavé:  

Spojené státy severoamerické. Basetball. Jo. Chlapci nadhodí míček, plácnou kyjem a letí za ním, jak zběsilí, pokud jej zachytí v poli, paráda, sednou na zaprášený zadek a jde se na druhé kolo. V opačném případě, když se netrefí do prapodivného beztvarého hřiště, je to ještě lepší, to když baseballová star trefí někde nahoře na tribuně okno, reflektory... bum bác... ohňová šou... to oni rádi. A podobně, ne – li zcela totožně to mají s vývozem té svojí demokratúry. Nadhodí špek (tu bubáka o zbraních hromadného ničení, tu o diktátorovi, někdy o sviních v zátoce) a letí za ním... Bohužel s sebou berou i maskáčové těžkooděnce a příslušnou/neposlušnou zem totálně rozvrátí tak, že jí zůstane jen ten ušmudlaný holý zadek, jako v té hře. 

Vůbec netuší, že v jiných zemích, na jiných kontinentech se s míčem dělají zcela jiné věci. Což bylo ukázkově vidět v jednom filmu, kde se americký dobrovolník stará o děti postižené občanskou válkou (Kazatel kalašnikov), tuším na pomezí Sudánu a Ugandy, postaví pro ně tábor a když chce, aby zapomněly na hrůzy války, nabádá je ke hře. Strčí černouškovi do ruky míček a povídá, aby ho nadhodil. Ten vyjeveně kulí oči, hodí míček na zem a začne do něj kopat, přidávají se ostatní děti a vesele si hrají. Kopanou. Jen nechápou, proč ten pán používá tak malý kopačák.... 

Pod Kavkazem a v zemích velkých stepí provozují mimořádně podivný sport. Vezmou mrtvého berana, vyskočí na koně a vláčí ho po zemi... prach se víří, koně soptí, chlapi řvou... jen ten beran je v klidu stále mrtvý... Nechápu. Ale rovněž to něco vypovídá o jejich naturelu, taková bojová hra, asi to budou dost bojové národy, zvítězit se nad nimi nedá. V dřívějších dobách to asi mělo jakýsi cvičný charakter a přetrvalo do dnešních dní, je takových sportů i u nás dost. 

To v Kanadě je to jiné. Vezmou kámen a šťouchají ho po ledu metličkami, takový jemný ťukec, to je příjemná zábava. 

Francouzi. Nedělní odpoledne, procházka po parku, piknik, naprostá pohoda, kde si všichni, mladí i staří cvrnkají kuličky. Koule. To jsme dělali, jako kluci denně, parádní zábava, jen sport to asi není. A s tímto klidem asi souvisí ta jejich občasná revolučnost, jednou za určitou periodu prostě bouchnou saze. Jinak mi ta francouzská povaha přijde s tímto petanquem velmi podobná. 

Ruský národní sport jsou šachy. Hrají je všude, ve dne v noci, hrají je rádi a měli i velké mistry. Je to takové dost přemýšlení, logika, předvídavost, taktika, hráč musí být mentálně hodně vyzrálý. Putin by mohl vyprávět. Je jen ku škodě tzv. západu, že si tuhletu oblibu v šachy nedal do souvislostí s tou současnou hysterií. Pokud to nejsou tupci, a jak vidno, jsou, musí být nad Slunce jasnější, že tihle ruští chlapíci mají tahy, ne že připravené dopředu, to je samozřejmost, ale oni je mají zakódované ve své povaze. 

Čína. Je tam hodně číňanů, museli tomu přizpůsobit hriště, zmenšili je, co to šlo. Ale v ping pongu jsou mistři. Co jim tam pošleš, to vrátí zpět, jen s mnohem větší razancí. Nepřípomíná nám to i dění na globální politické scéně? 

Na konec jsem si nechal Německo a nás. Netuším, co je německým sportem, netuším, co je naším národním sportem (měl bych jistý typ, ale nechci mluvit o hospodské kultúře). Vzpomněl bych jen nejslavnější moravské bratry z Brna, Jindřicha a Jana s jejich dvaceti tituly mistrů světa. Ale to asi nebude ten národní sport č. 1, zvláště, když on se neprovozuje nějak masově ani ve světě. Sedíš na kole, občas pinkneš do míče... Kdo někdy hrál fotbal a jezdil na kole, asi i tohle vyzkoušel. 

Němci milují vše. Dovedou se nadchnout pro fotbal, hokej, jsou výborní atleti, ten výčet nemá smysl, jsou dobří ve všem, v zimě v létě. Ale to je kdekdo, v každé zemi se najde jedinec. Na nich se mi líbí hlavně ta fanouškovská podpora, kdy na kvalifikaci T4M se přijde podívat 8 000 diváků, na biathon ve Veltins aréně je plný dům... To je vztah ke sportu a k využití volného času, které se nevidí. Dřív jsem vnímal Němce jinak, dnes jsou velmi otevření. K sobě i k okolí. Však na dopisu 60ti osobností proti chystané válce v režii světového četníka, je vidět i jejich seběvědomí. A to je pro úspěch ve sportu sakra zapotřebí.