Cesta do spodního světa

   Cestu do spodního světa jsem se chystal podniknout poprvé. Ještě nikdy jsem se nezúčastnil něčeho podobného, tedy ne vědomě, jen něco málo slýchal kolem. Takže jsem byl nesmírně zvědavý, co tahle návštěva neznámého nabízí, tušení, že se bude jednat o malou zkoušku duše se nabízelo. Navíc uklidnilo ujištění zkušeného lektora, že se nemůže přihodit nic nemilého, zcela jistě se všichni (skupina přibližně pětadvaceti studentů rozličného věku a pohlaví) bez úhony vrátíme zpět…

   Plán byl prostý: Začneme asi pětiminutovou přípravou - zkouškou nanečisto, následovat budou dvě asi patnáctiminutové exkurze do zásvětí. Vše naprosto jasně ohraničené změnou rytmu nebo sílou úderu bubnu, nemusíme se obávat, že by to někdo nerozpoznal. Byli jsme zeširoka obeznámeni, jak a kudy se dostaneme do tohoto světa (pro vstup jsou příhodné rozmanité díry a štěrbiny zemské kůry, vodní plochy, ba i travnatý povrch, strom…) a malinko nám bylo naznačeno, co se tam bude dít, v čem je toto místo pro nás potřebné a zajímavé. Je jasné, že napoprvé se nejspíš nesetkáme s bytostmi, které tam přebývají, na to musí člověk dozrát. Pokud se však s někým setkáme, nemáme naléhat, jen tiše vnímat. Že bych mohl potkat své totemové zvíře, v to jsem napoprvé nedoufal.
   Tolik příprava. Polehali jsme na karimatky, zachumlali se do přikrývek a cesta mohla začít.
   Velký šamanský buben dělal ohromující kulisu tomuto představení a ač se mi zdál až moc hlasitý, byl jsem později ujištěn, že intenzita nebyla tak silná, jak by se mohlo zdát. Pravda, postupně jeho síla zvuková slábla a začala převládat síla energetická. Jiné nástroje jsem nevnímal (snad píšťalka, flétnička?), zvuky jakbysmet. Nic, jen ten majestátný buben. A to bylo správné , nehrozilo rozptylování a otázky, co je tohle a co zase tamto.
   Zaklapl jsem víčka a čekal, co se bude dít.
   První, co mě upoutalo, byla modrá barva, skvrny tmavě modré barvy na světle rudém pozadí, přelévající se všemi směry sem a tam, jak láva ze sopky. Tu barvu znám, je to nejoblíbenější barva mého života (tenhle postřeh mi vytanul na mysli teď, když píšu tyhle řádky), mám rád mnoho barev, avšak tahle byla jiná. A ty pohyby byly to nejrychlejší z celého prožitku, vše ostatní se odehrávalo s rozvahou a v klidu, tempo událostí se zpomalovalo.
   Celé putování bylo na první pohled zmatené, výjevy se přelévaly jeden přes druhý, nabízela se podobnost s filmy Godfreye Reggia, kde v nepřeberných sekvencích fascinujících filmových záběrů vypráví historii světa. Malé děti hrající si na písku, obrovitý fotbalový míč, dvojrozměrné obrázky z doby počátku fotografie ve stylu Karla Zemana, partička neznámých lidí sedících v kruhu a debatujících velmi mírumilovně o něčem(?), v povzdálí dvojice staříků hrajících petanque, nebo podobnou nepopsatelnou hru. Světlo bylo jasné, ale ne zas tolik, aby oslňovalo, působilo teplým a uklidňujícím dojmem…. Tak nějak na mě působí barvy podzimu? Celé to snové představení se vyznačovalo velkou barevností, ale zvláštní barevností, jakoby zahalené v mlžném závoji. Což ovšem zní divně, přiznávám.
   Do reality nás uvedlo něco nepopsatelného, asi jiná skladba rytmu, nenásilný, ale jasný konec putování. Čas probuzení.
   Prvotními pocity z cesty byla prázdnota, neměl jsem ponětí o čem budu hovořit při reflexi, žádný zážitek nebyl. To po ránu mívám silnější vzpomínky na sny, které se mi v noci zdály. Jen příjemný, až blahodárný pocit, slovy těžko vyjádřitelný, někde v krajině břišní, mozek prázdný a čistý, tělo velmi odpočaté, údy uvolněné. Vlastně v té chvíli jsem si zase zpátky uvědomil, že mám i jakousi tělesnou schránku.
   Ovšem po krátké době se začaly dít věci! Mysl se čistila a obrazy zaplňovaly temnotu. To trvalo dost dlouho, minuty, hodiny, dny, týdny, vlastně i dnes mi cosi vyplavalo na povrch, to o modré barvě je jasný důkaz.
   Vyskytlo se mnoho dalších poznatků spojených s touto cestou. Například to, že jsem po celou dobu nevnímal běžné smysly, tok času, ba ani své fyzické tělo. Můj velmi vyvinutý čich nezaznamenal nic, ač bylo zapáleno množství svíček a vonných tyčinek. Žádné tlačení polštáře, šimrání kolem nosu, otravná moucha a podobné, běžně se vyskytující maličkosti. Totéž okolí. Ostatní kolegy jsem neslyšel, jen tušil v povzdálí jejich přítomnost. Tři části putování mi splynuly v jednu ucelenou událost.
   Celkový dojem z této zajímavé cesty? Už se těším na další, na setkání s… Tuším totiž, že se mysl může naučit docela pohodlně podnikat tohle putování za neznámým, časem těžit z nedozírných zkušeností různorodých bytostí, zvířat, lidí, věcí… Zde nechám myšlenky nedokončené, to pro příště.