Přijela tchýně, a mě to hrozně svádí k tomu, napsat, že "přijela pouť". Přijela na dvě noci vlakem z Přibyslavi, a s ní pomoc s maličkou k nezaplacení. Teda k nezaplacení…„Jirka minulej tejden uklízel na půdě, to si neumíš představit toho bordelu. A Milena od naproti, to nepochopíš, si stěžovala, že jí naše Jiřina v noci budí. To fakt nevím kdy. I když ona teda štěká, když jde někdo kolem baráku. Jirka řikal, jedině utratit… Vy už pracujete? Já jdu do práce v pondělí, v úterý, ve středu jedu do Brodu, pak ve čtvrtek, v pátek… Jirka ten chrápe příšerně. To kolikrát večer neslyším ani televizi, ani Máňu Brabencovou, když se zastaví u okna.“A maličká je nadšená. Pobíhá po bytě, nosí jí jednu hračku a knížku za druhou a přitom uznale pokyvuje hlavou, jako by přesně věděla, jak je Milena odnaproti na hlavu, když si stěžuje na psa. A babí vypráví a vypráví.
Tyhle historky z vesnice mohou být sakra psychicky náročné, i když nemáte nic proti vesnici a ani nejste nikterak zarytý zastánce městského života. A celá tahle psychická náročnost se ještě zdvojnásobuje faktem, že tchýně je zvyklá v klidu mluvit asi tak dvakrát hlasitěji, než když já volám od nás z balkónu ve čtvrtém patře na Lucku s maličkou. Ono je to pak celé takové opravdovější a máte pocit, že vám Jiřina zrovna štěká vedle v obýváku a Jirka v chodbě snáší ten neskutečnej bordel z půdy.
Nevím, co přesně tuhle zvláštní hlasitost mluveného projevu způsobuje. Možná je to tím, že na vesnici všichni vstávají do práce v pět, a hlasitou mluvou málokdy někoho vzbudíte („to vy si tady v tý Praze neumíte představit, já když v šest ráno Máně Brabenců vykládám, že chodíte do práce na devátou, tak na mě kouká jak na blázna“). Nebo je na té vesnici více hluku než ve městě a pořád je potřeba něco překřikovat, ale to se mi moc nezdá. Kromě štěkání Jiřiny, chrápání Jirky a dvakrát za den projíždějícího traktoru mě nic moc dalšího konkurujícího hluku magistrály a věčnému zvonění tramvají nenapadá.
Ať je to, jak chce, všechno má svá pro a proti, a tohle je, obzvlášť pokud pracujete z domova, jedno velké „proti“ na návštěvách mé milé tchýně u nás doma. Pak je tu spoustu velkých „pro“, jako jsou koňakové špičky z přibyslavské cukrárny, chození na schůzky přes den bez omezení a možnosti navštívit večer s Luckou třeba kino nebo kavárnu, jindy většinou zapovězená místa. Ovšem když se zrovna snažíte napsat klientovi důležitý email nebo máte do hodiny odevzdat článek na téma, o kterém jste dosud četli jen v novinových titulcích, Máňa Brabencová v levém a výčet pravidelně sledovaných televizních pořadů za dlouhých zimních (i letních) večerů v druhém uchu vám to zrovna dvakrát neulehčí…
ALE – maličká tohle všechno miluje. Vlastně je jí jedno, jestli babí zrovna vykládá o svojí zahrádce, domečku, psovi nebo rozdílu v cenové politice prodejců piva v pražské metropoli a na Vysočině v okolí Přibyslavi (asi 10 korun na půllitru, což moje sympatie k vesnici vždy nehorázně zvýší). Pro maličkou je důležité, že babí povídá. Hezky se u toho směje, mluví nahlas (nemáte představu) a dělá s ní kraviny. A když jí vidím, jak je spokojená, nehorázně se zvyšují i mé sympatie vůči tchýni.
Jen kdyby to tak celé šlo v trochu tišším módu. Takhle totiž sice v šest ráno neslyším maličkou, jak mi říká „boty, boty“, skáče mi po hlavě a chce jít vedle do obýváku. Babí, která už je hodinu vzhůru, se o ni mile postará, abychom my mohli jednou za čas déle spát. Bohužel ale i přes zavřené dveře jasně slyším všechno, co maličké vykládá. Dveře do ložnice, které už tak rozhodně nejsou zvukotěsné, jsou schopny snížit tu hlasitost na úroveň, kdy mám pocit, že milá tchýně stojí jen metr od mé postele. I to je ale pro vytoužený spánek málo… A tak tu od půl sedmé píši tohle nijak zle míněné vyznání, a od vedle slyším, že „Máňa Brabencová taky nemá televizi…“
