Maličká napochodovala do bytu suverénním stylem několikanásobné olympijské vítězky a směrem ke mně, sedícímu na gauči s laptopem, prohodila ledabylé„Čau!“.Na sobě sukýnku, vestu, ve vlasech udělané dva culíky a nasázené sponky, v jedné ruce panenku a v druhé brýle, které dostala před dvěma dny a ještě je neodložila (první den dokonce ani v sedm večer cestou z obchodu domů). U pasu jí pak visela pod rukou provlečená kabelka, kterou neodložila dokonce už pár týdnů, předevčírem ani na spaní po obědě… Její„Čau!“znělo jako„Nazdar fotr!“a já se nemohl ubránit smíchu. Za pár let to ztratí kouzlo a ještě o trochu později budu mít asi nutkání jí odpovědět pohlavkem. A za dalších pár let už bude rovnou používat tu druhou, otevřenější variantu, ale to už zas nejspíš stejně nebudu schopen zvednout ruku.
Vrátila se z jesliček a jako vždy v tu dobu měla vynikající náladu, která se jí postupně odpoledne změní v ukňouranost, vztekání a záchvaty srdceryvného pláče, aby po osmé usnula vysílená s palcem v puse. Prostě to tak teď má. Všude jinde je hodná, nevzteká se, všichni ji chválí, jen s námi je to asi k nevydržení nebo co. Tu ponorku nám vrací vstáváním v pět, což pak v klidu po obědě dospí v jesličkách, zatímco my máme konečně čas na práci… Ale to jsem odbočil.
Vrátila se z jesliček, plna dobré nálady a na krku pověšenou cedulku s nápisem: ÚČASTNÍK OLYMPIJSKÝCH HER. A pod ním olympijské kruhy.
Vzpomněl jsem si, že na webu jesliček byla na tyto dny hlášena dětská zimní olympiáda, čemuž jsme se s Luckou smáli, protože jsme si naši maličkou nějak neuměli v žádné myslitelné disciplíně představit. Zatím si vyzkoušela jen jízdu na bobech u nás za barákem, a pravda, trénovala i na zahraniční dráze v Tatrách za hotelem (den před Štědrým dnem, pak roztál sníh). Vlastně se spíš zaměřuje na letní sporty. Když to na ni přijde, je schopná za křiku „běži, běži, tááto!“ i docela dlouho (rozuměj cca 20 vteřin) souvisle běžet. Mnohem déle vydrží sledovat svět z koňského hřbetu, tedy sedíce mi za krkem. Obstojně již ovládá povzbuzování koně plácáním po hlavě a kopáním „do slabin“, čas od času dokonce zvolá „hijéé“… Po jedné takové několikaminutové projížďce jsem většinou zralej na utracení.
Vlastně to spíš zatím vidím na tanec, protože ten u nás jednoznačně vede. Od šesti hodin od rána nám v obýváku hrají ty největší pecky jako „Cib, cib, cibulenka, mak, mak, makulenka“ nebo „Vzhůru, ruce vzhůru“ od Dády Patrasové v nejlepších letech a formě. A maličká už od šesti hodin od rána vyžaduje sukýnku či šaty, ve kterých pak tančí podle toho, co Dáda nebo jiná hvězda dětského showbyznysu na obrazovce zrovna předvádí. A u toho všeho má přes rameno kabelku, v ní sponky…
Hrdě mi ukazovala svou cedulku s nápisem ÚČASTNÍK OLYMPIJSKÝCH HER s pěti kruhy. „Vy jste měli olympiádu maličká? A v čem jsi prosím tě soutěžila?“ zeptal jsem se. „Hajííí“ odpověděla s uculením a já pochopil, že večerní usínání v půl desáté a vstávání v pět bylo vlastně tréninkem na vrchol sezóny. Snad to zacinkalo.
