Život jsou kompromisy, politika je umění kompromisu, manželství jsou kompromisy, láska jsou kompromisy… Je to takové oblíbené rčení, které ve své podstatě jen vyjadřuje, že na světě není člověk sám, že mezi lidmi jsou nějaké vztahy, a když se vzájemně nemají vzít rovnou kyjem po hlavě, je zapotřebí diskuze a respektování nejen vlastních potřeb a tužeb, ale také zájmů těch ostatních. Tak, tím bych úvodní okénko do filozofie vztahů prohlásil za ukončené a přešel k věci.
Moje krásná žena, jak to tak občas bývá, po letech strávených v rozmanitém ruchu velkoměsta si dnes již příliš nepamatuje na to, že do Prahy původně přišla z venkovského prostředí drsné Vysočiny. Dobu, kdy sestoupila z divokých hor do klidné středočeské kotliny, aby zde v hlavním městě zjistila, že vše od rohlíku po byt je dvakrát dražší a pracovní doba dvakrát delší, si nepamatuji. Vím jen, že tohle přestěhování mělo dva zásadní efekty (a určitě i pár vedlejších). Prvním je, že kdykoliv se Lucka vrátí, byť jen na skok na Vysočinu, všude dostává stále stejnou otázku doplněnou rovnou o odpověď: „Tak jak je v Praze? Blaze, viď?“ Já osobně jsem ten zvláštní samo-dialog slyšel už tolikrát, že jsem z původně předstíraného úsměvu přešel přes mlčení v ironické „Jasně, to víte, že jo.“ Kam to postoupí, přesně nevím, ale tuším, že to brzy úplně nevylepší rodinné a další vztahy.
Druhým efektem přestěhování se do Prahy a dlouhého pobytu v ní je – a tím se konečně opravdu dostávám k věci – naprosté odmítání a vůbec nepřipouštění si možnosti, že by snad mohla ještě někdy strávit noc pod stanem. Už když jsem jí poznal, tak jsem byl s touto „charakterovou vadou“ obeznámen, a tak nemůžu říct, že bych kupoval zajíce v pytli. Čímž se pěkným zpětným přemostěním dostáváme k filozofickému úvodu o kompromisech. Kdybych to měl zabalit kvůli tomu, že romantiku pod stanem spolu nikdy neabsolvujeme, bylo by to krátkozraké. O to větší byl pro mě šok, když Lucka před dvěma týdny přišla s návrhem, že pojedeme pod stan. Na dvě noci.
V mírném šoku jsem se ocitl nejen proto, že jsem něco takového z jejích úst nikdy neočekával, ale navíc jsem, mezi námi, za poslední tři roky v Praze také natolik zparchantěl, že už mně představa noci strávené v zimě či dusnu, na tvrdé a nerovné podložce a v blízkosti opilých sousedů z vedlejších stanů oddělených od nás jen kusem látky, příliš nevzrušovala. Jenže pak Lucka odpověděla maličké, zvědavě po nás skákající a dotazující se svým roztomilým hláskem dosahujícím hlasitosti 120 decibelů: „Co je stan?“ Když maličká slyšela, že budeme spát někde venku a ne v její postýlce, propukla v nadšení a slovo „stan“ se stalo jejím nejfrekventovanějším výrazem hned po „Já chcu“, „Já nechcu“ a „Já mám hlad“.
Nebylo kam ustoupit, Rubikon byl překročen, kostky vrženy, duše ďáblu upsána. Minulý víkend jsme se vydali s vypůjčeným stanem, který jsem naposledy na vlastní oči viděl před 15 lety na dovolené s rodiči, směr kemp nedaleko Jičína.
Cesta započala tradičně, když maličká po dvou minutách v autě prolomila dosavadní mlčení konstatováním, že „už se jí tu nelíbí“, a že chce ven. Následoval klasicky vyčerpávající dialog, kdy já jsem zpočátku trpělivě vysvětloval, že jedeme pod ten vytoužený stan, že tam budeme spát, že si uděláme oheň a upečeme buřty a podobné věci, o kterých jsem sám nebyl přesvědčen, že se uskuteční, protože stan jsem nikdy neskládal a místo sekyrky na dříví jsem si vezl kuchyňský nůž, nic jiného v naší zálesácké výbavě nebylo. Ze zadního sedadla se mi dostávalo velmi pestrých odpovědí, z nichž přímo čišela upřímná snaha o nalezení řešení vzniklé situace. Konkrétně šlo o: „Už tu nechcu být!“ a „Už se mi tu nelíbí!“ Občas proloženo „Mně je zle!“ Také mi nebylo nejlíp.
Do kempu jsme nakonec dorazili, až na dvě menší kolony, bez problémů. Musím se přiznat, že to pro mě bylo tak trochu jako z pohádky, přijet v pátek po celém pracovním týdnu k rybníku uprostřed lesů a vědět, že tam strávíme dva dny. Inu, uhranutí městského člověka.
Už na recepci kempu se ale jasně začalo ukazovat, že i když už nejsme v Praze, pořád ještě jsme v naší české kotlině. Ochota či jakákoliv vlastní iniciativa pracovníků „recepce“ směrem k nově příchozím hostům skončila ve chvíli, kdy jsem zaplatil. Což bylo vlastně hned po pozdravu a pár odpovědích na otázky ohledně stanu, auta a dnu odjezdu. Na to, kde si můžeme stan postavit, zda a kde se smí rozdělat oheň, kde jsou sprchy a podobně jsem se již musel doptat sám. Vstřícnější a ochotnější byl určitě i loupežník Rumcajs, v jehož lesích jsme se právě nacházeli.
Náš vigvam jsme nakonec postavili vcelku rychle, i když to možná byla víc zásluha Lucky než moje. Z auta jsme pak rychle vynosili peřiny a matraci pro malou, a doufali jsme, že nás okolní „stanovači“ neuvidí, protože takhle fakt mohou jet pod stan jen Pražáci. Spacáky jsme holt ve výbavě také neměli.
Maličká ale byla už od vystoupení z auta nadšená. Toho prostoru, kam mohla běhat, stavění stanu, při kterém nosila tyče a kolíky… Pochopil jsem, že i když nás s Luckou nečeká žádný luxus a není to úplně vysněný víkendový odpočinek, tak pro maličkou to bude úžasný víkend.
Když bylo naše obydlí postaveno, vydali jsme se s maličkou do lesa na dříví, abychom si mohli rozdělat oheň a opéct buřty. Sekerku jsem samozřejmě neměl, a tak jsme spíše sbírali to, co jiným, zkušenějším zálesákům odpadlo, když táhli hromady dříví ke svému ohni. Já jsem hlavně táhl maličkou za krkem, protože už jí bolely nožičky. A jak jsem jí tak nesl do kopce v lese, oznámila mi, hypochondr malej, že jí taky bolí záda. Tak aspoň, že jsem v tom nebyl sám. Nejspíš se jí blbě sedělo.
Nakonec se mi podařilo i oheň rozdělat, i když dříví bylo opravdu jen na opečení čtyř buřtů. Maličká nakonec jako městské dítě dala přednost sunaru a neustále chodila kolem ohně a říkala nám, že „tady něco mrdí“ a pohoršeně dodala, že „asi táta“… Byl čas jít do sprchy.
Ve sprše jsme zjistili, že jsem se na recepci při příjezdu, já naivka, zapomněl ještě zeptat, kolik tady stojí osprchování. Sprchy byly totiž na speciální mince, které se právě na recepci mohly zakoupit. Jedno (velmi rychlé) osprchování stálo deset korun. Inu, byznys je byznys.
První noc pod stanem mi jasně ukázala, že už je ze mě opravdu zhýčkaný člověk městského typu. Zatímco maličká na své matraci a vysílená vším tím novým dobrodružstvím usnula okamžitě, my s Luckou jsme se neustále převalovali, poslouchali úžasný rockový koncert od rybníka a do toho, když už jsme konečně usnuli, jsme se budili díky sousedovi, který se ve vedlejším stanu ožral a měl přirozenou potřebu si v jednu hodinu ráno trochu zabékat před spícím kempem. K tomu ta tvrdá zem, zima a vydýchaný vzduch… Romantika pod stanem fajn, ale hotelový pokoj s postelí a vanou má také svoje kouzlo.
Následující dva dny byly skvělé. Maličká nadšená z vody, z lesa, z prolézaček v kempu i dobrot v místních restauracích. My s Luckou nadšení, že je ona nadšená, s odpočinkem jsme se ale dávno rozloučili. A bohužel prakticky na každém kroku se nám potvrzovalo to, co jsem již zmínil, tedy že jsme prostě v Čechách, kde se ve službách a pohostinství na nějaké to vlídné slovo a ochotu k zákazníkovi prostě nehraje.
Když jsme kemp vybírali, hledali jsme i něco, kde mají wifi, jelikož jsem v sobotu odpoledne musel něco napsat a odeslat. A jak už jsme si párkrát letos ověřili, slavné pokrytí mobilní sítí od T-Mobile končí většinou někde u Průhonic, dál se sice připojíte, ale rozhodně si nezasurfujete ani neodešlete email. V našem kempu na webových stránkách stálo, že je zde volně dostupná wifi. Když jsem ale přišel v sobotu ráno s laptopem do restaurace, dozvěděl jsem se, že je sice internetové připojení zcela volně dostupné, ovšem k tomu, aby se dalo připojit i na síť, je potřeba zakoupit u okénka kupón s heslem… Když jsem si vyzkoušel, že i na toto místo můj operátor kupodivu s internetem na jinak „skvěle pokrytém území České republiky“ zapomněl, se vztekem jsem si musel heslo zakoupit.
A protože obsluha v této restauraci byla již v půl desáté ráno, tedy půl hodiny po otevření příliš unavená z toho fofru, který jsme tam my a ještě jedna partička o čtyřech lidech hned zkraje dne způsobili, a slečna v okénku tak neměla ani sílu pozdravit nebo se nahlas zeptat, co si přejeme, přesunul jsem se raději s jejich slavným internetem o podnik vedle. Tam kupodivu věděli, jak by se člověk pracující v pohostinství měl ke svým hostům chovat. A mělo to, jak jsem pozoroval, dva důsledky: Jednak jsme pak už nikam jinam nechodili a na dýžkách jsem tam utratil o mnohem víc, než kdybych chodil vedle ke slečně s kyselým ksichtem. A za druhé večer, kdy restaurace v kempu ožívaly, se v této restauraci nedalo najít volné místo, zatímco vedle slečna měla celkem klídek a trpělivě obsluhovala své tři stoly, které jí i tak dost sraly.
Moje Lucka to celé brala kupodivu s nadhledem, zatímco mě už tohle chování vážně zvedalo mandle, i když jsem jinak zcela nekonfliktní člověk. Jenže nakonec to byla má drahá, komu bouchly saze. V neděli před odjezdem jsme se totiž vydali na Prachovské skály, jeden z důvodů, proč jsme vyrazili právě sem. Když jsme vyšli kilometr a půl do kopce, což byl s maličkou docela výkon, tak ještě než jsme mohli v lese rozeznat první náznak skály, objevila se před námi cedule, informující o vstupu do placené zóny, a hned vzápětí před námi stála závora s vrátnicí. Vstup na tu haldu šutrů, kterou tu příroda „vystavěla“, by nás přišel cca na tři stovky.
Lucka se přestala ovládat, zatímco já už jsem rezignoval. Rázným krokem a s nadávkami u úst se vydala směrem k budce, ve které další hvězda českého styku se zákazníkem vybírala vstupné do lesa a ke skalám. Naštěstí pro paní, maličká běžela s Luckou, a ta se díky tomu začala ovládat. Slušně se paní zeptala, jestli je tu jiná, neplacená cesta k Prachovským skalám. Vrátná u skal jí popsala cestu do kempu, kterou jsme právě přišli. Rozloučili jsme se. Tedy my s ní, ona ne, to už pro ni nebylo nutné, koruna z nás nekoukala.
Chvíli jsem Lucku uklidňoval, aby byla vůbec schopna sejít ten krpál dolů. Mezitím nám maličká klasicky oznámila, že „tu něco mrdí“, načež jí Lucka vysvětlila, že to je prostě taková země. Vyrazili jsme domů.
