Ještě navečer v šest jsem si říkal, že už jsem dlouho nepsal, a nějaké to zamyšlení o tom, jak velké štěstí mě s maličkou potkalo a jak úžasně roztomilá a šikovná je, bych ze sebe mohl večer vyžvejknout. O dvě hodiny později bych ji chvílemi (čti pravidelně v intervalu tří minut) nejraději hodil přes zeď nedalekého bohnického ústavu a doufal, že si jí tam ráno budu moct bez otázek personálu vyzvednout.
Ten původní „záchvat múzy“ bych popravdě přisuzoval tomu, že to v tu chvíli bylo teprve půl hodiny, co jsme si jí vyzvedli z jeslí. A ten rychlý obrat je jednoznačně způsobený podivným, už několikadenním obdobím, kdy maličká zkouší nejrůznější kombinace vzteku, řevu a srdceryvného pláče, aby dosáhla toho, co si právě zamane.
Jinak ale jo, roztomilá umí být pořád, i když třeba jiným způsobem, než když jen ležela, nic neříkala, a maximálně se překulila na břicho a zpět. Zlatý časy, kdy i za 30 vteřin byla tam, kde jsme jí položili. A nemluvila… Teď, když jí pomalu táhne na tři roky, je z ní malá upovídaná dáma, u které se často stává, že z maximální roztomilosti přechází v okamžiku do krajní nesnesitelnosti.
Mluví skvěle, za což myslím vděčíme i jesličkám, kam chodí. Artikuluje, má fakt slušnou slovní zásobu. Když se poněkolikáté snaží vyslovit slovo „velbloud“ a nejde jí to úplně podle představ, máme samozřejmě pocit, že je nejroztomilejší na světě. Stejně jako když včera přišla s tím, že už je velká jako my, dokonce největší na světě. Načež jsme šli vyndat obří hovno z kalhot… Jeden z příkladů toho rychlého přechodu z roztomilosti ke zcela opačnému dojmu. Nechci u tohoto příkladu říkat k nesnesitelnosti, ale kdo se v tom má dvakrát denně hrabat, že…
Mluví skvěle, problém ale je, že mluví pořád. Lidově řečeno nezavře hubu od chvíle, co ráno otevře oči. A ráno znamená v šest, ne v devět, ani v osm.
Roztomilé je, když si z ničehož nic večer v posteli sedne a odrecituje celou básničku „Skákal pes“ (jen s pár přehozenými slokami, vynechanými slovy a jedním zatoulaným veršem z jiného opusu „Pec nám spadla“). V tu chvíli propukám v dnes již přirozený pochvalný potlesk a jsem nefalšovaně dojat - zvenku to vypadá určitě jako rodičovská demence, ale tři roky otcovství prostě nezůstanou bez následků… Jenže pak hned tleskáte podruhé, potřetí, napočtvrté jí pohladíte po vláskách a řeknete, že je hrozně šikovná, ale je čas jít spát. Za hodinu už je to k nesnesení a za hodinu a půl, když „pes konečně doskáče“, si také dojatě zatleskáte a jdete spát s ní.
Asi nemá cenu zmiňovat se o tom, jak dokáže vyčerpat stále dokola pokládaná otázka „Proč?“. Po prvním kolečku dvaceti dotazů shodného znění na vás padne větší deprese než po zhlédnutí stejnojmenného filmu. I když maličká je celkem kreativní, takže čas od času se stane, že se i zasmějete. To když se z ničeho nic zeptá „Proč máme hlavu?“, nebo když se ke mně minule přitočila a zeptala se: „Proč máme maminku?“. To samé pak teda sondovala i u maminky v opačném gardu.
Nutno říct, že maličká nejen mluví, ale také myslí. A je schopná díky tomu „hájit své zájmy“. Vše, co řekneme, může být kdykoliv použito proti nám. Jelikož jsme na ní nikdy nechtěli moc řvát a vynadat jí za každou rozlitou vodu a rozbitý hrníček (na rovinu neobstáli jsme…), říkávali jsme jí „to nevadí, nic se neděje“. A vrátilo se nám to jako bumerang, protože když později něco takového vyvedla a viděla, jak se my, dávno již psychicky nevyrovnaní a vystresovaní rodiče nadechujeme ke kázání, sama hned odvětila: „To nevadí, nic se neděje, to utřeme.“
Vrcholem jejího umění využívat to, co říkají dospělí, pro sebe, bylo odposlechnutí a použití jedné věty její babičky. Ta zase, v souladu s námi, vždy odvětí na nějakou její neplechu s jídlem, pitím nebo bobkem: „Nebudeme to řešit.“ A tak maličká opět takhle jednou svým typickým rozevlátým stylem chůze prošla kolem stolu a po ní zůstal shozený hrnek s čajem. Otočila se, podívala se na hrnek, nás a naše utrápené pohledy jen odtušila, a sehnula se pro hrnek se slovy „Ááále, nebudeme to řešit,“ položila hrnek na stůl a pokračovala v chůzi…
Tak nevím. Kdy že začíná ta puberta?
