„Máš kalhotky?“
„Nemám, už jsem ti přece říkal, že tátové nenosí kalhotky. Mám trenýrky.“
„Aha,“říká se znatelným zklamáním v hlase maličká a už jak to vyslovuje, přestává mi věnovat svou pozornost a pokračuje v upravování čepičky jejího miminka. Někdo, kdo nosí místo kalhotek trenýrky, jí přece nestojí za tolik zájmu.
Ukazuje se navíc, že absence krajkového spodního prádla není to jediné, v čem mám oproti mamince nedostatky, a dostávám se tím tak trochu do nevýhody. Rozdíl v pohlaví už maličké skoro ve třech letech začíná být celkem jasný a je fajn, že její „pozorovací období“ skončilo a mohu se tak doma vyčůrat beze svědků a strachu, že maličké každou chvíli pomočím její zvídavou hlavičku (pardon za tak osobní rovinu, ale kdo z tatínků to zažil, jistě ví, o čem mluvím). Dokonce když se doma občas projdu tak, jak mě máma s tátou stvořili, s přehrávanou směsí starosti a pobouření mi maličká rázně doporučí: „Táto, vebzi si trenýrky!“
Umí ale být směrem ke mně také velmi smířlivá a empatická, to když se někdy spolu vypravujeme do jesliček a na řadu přijde úprava její zrzavé kštice. Už pochopila, že pletení copánku se ode mě nedočká. Že jediné, k čemu jsem schopen se vybičovat, je culík, který si pak sama ještě trochu poupraví a vlasy padající do očí zachrání čelenkou. „Táto, uděláš mi culík? Copánek ty neumíš, viď? To umí jen mamka, viď? Ale to nic, až budeš větší, tak to taky budeš umět.“ Doufám, že se to ona naučí dřív a bude se už o design svých vlasů starat sama. I když jak o tom teď přemýšlím, je vůbec možné udělat si cop na vlastní hlavě? Hm?
„Počkej, až bude v pubertě, to tě teprve čekal věci,“ říká s oblibou řada známých, co disponují starším exemplářem, než máme doma my. Poslední dobou mám ale pocit, že maličká už jakousi pubertu prožívá. Odsekává, hádá se, poučuje nás… A k tomu se z ní stává taková „malá velká dáma“, která se čím dál více zajímá o to, co vidí u mamky, babiček nebo nejrůznějších tet. Museli jsme například koupit její vlastní jelení lůj, kterému říká po svém „liniluj“ a co chvílí si s ním maže pusinku a tváří se u toho nadmíru důležitě… K dokonalosti vytrénovala grif, kdy si co pět minut ladně sundá již lehce rozhozenou čelenku z vlásků a znovu jí tam vetkne tak, že je znovu perfektně upravená. A pokud snad není spokojena s výslednou polohou čelenky, je schopná to zuřivě opakovat i několikrát za sebou… Na skřínce má košík, který je dnes už plný čelenek, sponek, gumiček, korálků a jiných serepetiček, ze kterých každý den vybírá, co by tak asi mohlo nejvíce ladit k jejímu outfitu, venkovnímu počasí a události, která ji zrovna v jesličkách čeká.
Scéna jak vystřižená právě z pubertálního období se u nás odehrála nedávno po ránu, kdy Lucka vytáhla ze skříně šatičky, o kterých si myslela, že by maličké mohly ten den, kdy jí čekalo v jesličkách focení, vyhovovat. Jaká šeredná mýlka! „Tyhle necu, já cu jiný!“ odmítla malá modelka nabízený outfit a z postele ukazovala do otevřené skříně na ty, které by si představovala. „Tyhle chceš?“ otázala se trpělivě Lucka. „Nééé, ty modrý cu!“ Po dalších dvou pokusech se nakonec nějak dohodly, ale já to celé pozoroval s poměrně velkým zděšením. V kolika letech že jí ta démonizovaná puberta zachvátí?! Neprošvihl jsem něco?
Sedíce na gauči a pozorujíce tuhle neuvěřitelnou scénku, jsem si k tomu celému ještě přidal stále častější „Tak musíme koupit jiný!“ nebo „Koupíme to táto?“, a navíc ohromnou vášeň, s jakou si maličká zkouší v obchodech oblečení i boty. Po zádech mi začal stékat studený čůrek potu a tvář jsem si v hrůze zakryl dlaněmi.
To už za mnou přicupitala maličká, na sobě model, na kterém se nakonec nějak s mamkou shodly. Pohladila mě po vlasech, jako by snad chtěla říct, že to ještě nebude tak zlý.
„Táto?“
„Copak?“
„Máš kalhotky?“
