Zatímco se maličké po více než dvou letech některé procesy v hlavičce začínají velmi viditelně rozbíhat, nestíhá naopak stále hlídat své procesy vylučovací. A tyto - slovy klasika - „špatně nastavené řídící a provozní procesy“ lezou, upřímně řečeno, dost do peněz. Je teda pravda, že stará dobrá trojkombinaceplíny & mastička na zadek & vlhčené ubrouskyasi nijak výrazně za poslední dva roky nezdražila. Navíc ta denní spotřeba je o něco menší než na začátku. Na druhou stranu ale dřív maličká nepřebalovala dvakrát až třikrát denně plyšového medvěda, mimino a panenku, na což padne také dost ubrousků, a často i plen.
Horší ale je mé zjištění, že veškeré pokroky, které za svůj život doposud udělala, byly z ekonomického hlediska vyloženě negativní. Stále více se například prodražuje její neodolatelně toužebný pohled na plyšáky v obchodech, který intenzivním tréninkem posunuje k většímu a většímu emočnímu zásahu, kterému nejsem schopen se účinně bránit. Velmi nákladný je také rozvoj její motoriky, díky čemuž se postupně stala dost mobilní a dnes je schopna operovat prakticky na jakémkoliv místě v bytě a efektivně likvidovat více a více věcí včetně elektroniky. Stále častěji se objevující vstupné, které je za ni potřeba platit kamkoliv a kdykoliv, netřeba zmiňovat. A na rovinu, ani skvělé blbosti úžasného strejdy Honzy v jeslích nejsou tak úplně zadarmo, i když jen ten její úsměv, když nám je předvádí, za to nejspíš stojí.
To vše ale bledne ve stínu naprosté ekonomické katastrofy, kterou představovalo něco tak na první pohled nevinného, jako bylo „odtržení od matčina prsu“. S odstupem doby je mi stále jasnější, že jsme tehdy byli totálně zaslepeni neutišitelnou touhou se konečně celou noc pořádně vyspat, a nebyli jsme schopni dohlédnout následků. Respektive hlavně Lucka, já jsem si totiž po pár měsících frekventovaného nočního kojení vypěstoval jednu obdivuhodně praktickou schopnost - přetočení se v okamžiku prvního zakňourání a následné bleskové znovu-usnutí, a díky této obdivuhodné dovednosti jsem se s tou otravnou a únavnou kojící rutinou dokázal cekem statečně poprat. A krom toho jsem teda nekojil.
Ale zpátky k tomu černému pátku našeho rodinného rozpočtu. Prakticky ze dne na den se nám podařilo maličkou odnaučit pít mateřské mléko. Druhý den jsme spali celou noc. Byli jsme nadšení, a na chvíli nám zmizely pytle pod očima (řádově na dny, než jí začaly růst zuby, v souvislosti s čímž mě napadá ještě jedna výhoda odtržení maličké od Lucčina prsu). A také jsme ale začali kupovat sunar. Začali jsme kupovat i večerní kašičku. Přidali jsme ranní jogurty, banány, jablka, mandarinky, chleba a pomazánku, Brumíky a jiné sušenky, přesnídávky a další proviant. A vzhledem k tomu, jak maličké chutná, mé jinak velmi chabé ekonomické myšlení mi říká, že ta nemalá díra do rodinného rozpočtu, způsobená naší momentální spánkovou slabostí, se bude nadále zvětšovat.
Právě pod tíhou těchto neblahých finančních vyhlídek se začínáme doma soustředit na to, abychom alespoň ono přebalování odbourali a maličká dostala své vylučovací procesy pod kontrolu. Bohužel pokusy s nočníkem zatím selhávají, a to zcela fatálně. Když jej dostala v jednom roce od prarodičů k Vánocům, bylo okolo toho hrozné nadšení. Tedy ne ze strany maličké, to spíše celá rodina shromážděná okolo stromečku byla u vytržení z nočníku, který měl při dopadu kýžené tekutiny začít hrát.
Maličká, sedíce již několik minut zmateně holým zadkem na svém dárku, vůbec nechápala, co že se to po ní chce, a natěšené rodině i přes horečnaté povzbuzování nezahrála. Už už jsem se začínal obávat, že někdo z přítomných neuvidí jinou možnost, jak nočník důstojně vyzkoušet, než že to prostě bude muset „odpracovat“ někdo jiný, ale k mé velké úlevě nakonec postačil rozvášněnému davu kohoutek v koupelně.
Ani poněkud komornější zkoušky v úzkém rodinném kruhu k výsledku nevedly. A když, tak se jednalo o vyloženě náhodně vstřelený gól, ne o promyšlenou kombinaci zahájenou nacvičeným signálem a zakončenou střelou do prázdné branky. A jelikož musím přiznat, že s Luckou neoplýváme zrovna darem trpělivosti, slouží dnes maličké nočník především jako velmi mobilní stupínek, který přesouvá po bytě a dostává se i tam, kde by před ní normálně byly zde umístěné věci v bezpečí. Správně, opět ne zrovna ekonomicky výhodný vývoj.
V posledních dnech tedy Lucka přistoupila k dalšímu pokusu. Rozhodla se maličkou motivovat tím, že jí za vyčůrání se na správném místě -tedy na záchodě, kam jí dáváme její prkýnko – dá bonbón. A na to, světe div se, maličká slyší. Ač to dosud odmítala, najednou s Luckou ochotně začala chodit na záchod a sedat si na prkýnko, kterého si před tím vůbec nevšímala. Dokonce sama chodí, tahá nás za ruku do koupelny a říká „Čůru čůru, bonbónek, jo?“. Jenže pak si sedne, deset minut sedí a produktivitou připomíná českou hokejovou reprezentaci. Když už jsme teda u těch hokejových metafor… No a pak, když už nelze déle čekat a musíme jí sundat, samozřejmě nesklopí hlavu a neodejde s odhodláním, že bonbónek si zaslouží příště. A tak mám pocit, že tudy asi cesta také nepovede.
Skvělé je ale pozorovat, jak maličká stále více začíná vnímat a rozumět tomu, co se kolem ní děje. Na první pohled už začíná chytat souvislosti, a nutno říct, že se je nebojí použít proti nám. Před pár dny jí Lucka „udělila lekci“ o tom, že při již zmiňovaném přebalování plyšáků nemůže otevírat mastičku pro to určenou a mazat jí na ně po hrstech. Že stejně jako ohrnuje nos nad jejich fiktivními bobáči, které jsou „jen jako“, musí jim také „jen jako“ mazat jejich „jen jako“ zapruzené zadky. Bylo kolem toho dost breku a vztekání, ale dnes už přebalování plyšáků probíhá kompletně „jen jako“.
Ovšem maličká si tuto lekci vzala k srdci a použila ji ve chvíli, kdy jsme jí za čůrání na záchodě slíbili bonbónky. Po vlastním neúspěchu vymyslela, že čůrat bude na záchod dávat „jen jako“ svojí panenku. A tak teď neustále chodí, nandává nástavec na prkýnko na záchod, drží nad ním panenku, splachuje a chodí s nataženou ručičkou, vyžadujíce „bonbónek“. A já prostě nemám to srdce, jí ho dát „jen jako“.
