Maličké už je dva a půl roku, mluví až moc a navíc u toho už dokáže docela přemýšlet. Respektive vymýšlet kraviny. Občas je to vyčerpávající, občas máme chuť jí poslat někam na venkov, kdyby si jí někdo chtěl na pár týdnů vzít. Ale také to přináší spoustu krásných chvil a úsměvných zážitků. A tady je takový malý výběr.
Kdo čím zachází…
Dětský koutek, Obchodní dům Krakov, Mekka kultury pro spádové oblasti Bohnice, Čimice, Kobylisy, Trója.
"Jezdi na té klouzačce normálně, ne po zádech!"
"Já nejsu normální táto, já su jelito!"
A jela…
Aneb cokoliv řeknete v její přítomnosti a v afektu, může být kdykoliv použito proti vám.
Ochotnice
Po dvou a půl letech maličká konečně objevuje první večerníčky, konkrétně ty s Hurvínkem.
Lucka při jednom z večerních sledování zavzpomínala, že jako malá byla na Hurvínkovi v Národním divadle.
Od té doby maličká chodí a vykládá, že „Maminka byla u divadla.“
Ani já jsem o její ochotnické minulosti neměl ponětí.
Měl by váš muž vonět jako Old Spice muž?
Znechucen svou „po dítěti“ zhuntovanou postavou, začal jsem konečně běhat.
Když se po doběhu svalím v obýváku na zem, maličká ke mně pokaždé přistoupí, očuchá mě a obličej protáhne, jako by právě rozbila pukavce.
„Nemrď tady a běž se osprchovat!“
Podobnost s maminkou čistě náhodná.
Z cyklu Maličká vaří tatínkovi
„Ceš vodu nebo čaj?“
„Čaj.“
„Nemáme čaj.“
„Ceš vodu nebo čaj?“
„Čaj.“
„Vypi vodu a pak dostaneš čaj.“
Sežeru i Ježíška…
S tím, jak jsme vycítili, že v maličké roste génius (rozuměj začala v souladu se svým věkem mluvit a chápat, co se kolem děje), seznali jsme, že letošní Vánoce už by mohly být pro ni i pro nás krásný zážitek.
Jali jsme se tedy vysvětlovat, co to vlastně Vánoce jsou. Kapr, stromeček, Ježíšek, dárky…
Odnesla si z toho přesně to, co jí většinou zajímá nejvíce.
„A co bude zlatíčko na Vánoce pod stromečkem?“
„Ňam ňam!“
„A co bys chtěla ty za dárek od Ježíška?“
„Maso!“
„A ještě něco?“
„Bonbónky!“
„A něco jinýho než jídlo bys nechtěla?“
„Hmmmm… slona!“
Těžko říct, jestli zrovna myslela steak nebo karbanátek…
Kdo čím zachází… II
Nač to zastírat, čas od času zajdeme s maličkou do Fortuny zkusit štěstí.
Sedíme u stolu, ona maluje balóny, já píšu čísla.
Většinou má větší úspěch ona.
Já u pultu odevzdám svůj papírek s číslem, maličká svých deset papírků s balóny.
Známe už všechny tři pracovnice místní pobočky v Bohnicích a dvě z nich, obě maminky, jsou z maličké nadšené, a ta si nemálo kdy odnese lízátko nebo bonbóny (tedy víc, než já).
Třetí je mladá holka a se vší úctou trochu jelito, které sotva pozdraví.
Když jsem jednou maličkou vysadil na pult, aby moha předat svou uměleckou sbírku, byla tam místo tety tato slečna. Maličká jí podala papírky, ta je vzala, položila a zašeptala „dík“.
Maličká z toho byla evidentně dost zaskočená, čekala klasickou oslavnou ódu na její nesmírný talent.
Sám trochu rozhozen tím nezájmem (vždyť ona je tak roztomilá a má zrzavý vlásky!), řekl jsem maličké venku, že tahle paní se s náma holt moc nebaví, že to není jako tety, a že „je nějaká divná“.
Za pár dnů jsme přišli do naší oblíbené pobočky a maličká už u dveří zpozorovala, že dnes není v práci ani jedna z tet, nýbrž ta slečna, která nemluví. Zato maličká spustila pěkně nahlas a z plných plic:
„Dneska není teta! Tadle nebaví s náma, je nějaká divná!“
A tak na sebe se slečnou mlčíme dál. Jen na pult už maličkou nevysazuji.
Malá Krejčířová
„Du nakoupit!“
„A ty máš peníze maličká?“
„Jo. Velký, špinavý.“
