Sedět u její postýlky, dívat se, jak usíná a u toho rozvíjet fantaskní myšlenky o tom, jaká asi bude v deseti, v patnácti, co bude studovat, jaký bude dělat sport nebo co jí vlastně bude zajímat.
Co z ní bude, až bude dospělá, a jaký vztah si s ní dokážu jako táta vybudovat. Tak tohle jsem si mohl dovolit, dokud byla maličká opravdu maličká, dokud její motorické schopnosti byly na úrovni ryby plácající se v blátě. Neběhala, nechodila, nepadala a dokonce ani nelezla. Obrat ze zad na břicho byl výkon hodný olympionika – a také jsme ho tak oslavovali, skoro jako když kluci s hokejkama přepisovali dějiny a otevírali zlatou bránu, jen na náměstí s námi nikdo nevyrazil, ani vlajku na zpětné zrcátko nepřipevnil.
Dneska už nás plně zaměstnává svými pády, svým „tati, mami, podejte mi tohle, poďte mi s tim pomoct, poďte si hrát“. A když večer usíná, hypnotizuji jí pohledem a u toho si usilovně opakuji jedinou prostou myšlenku: „Usni, usni, už si chci jít na chvíli lehnout na gauč, pak chvíli pracovat a upadnout do kómatu.“ A když už se mi u toho vkrade do hlavy nějaká kloudnější představa s výhledem do budoucna, jde o představu mého rozespalého pohledu na mobil, který ukazuje 5.50 druhý den ráno, zatímco mi vedle do ucha maličká říká po dvacáté třetí: „Táto, cu jít vedle, už necu spát.“
Včera jsem byl ale po dlouhé době k úvahám o budoucnosti maličké přinucen poněkud násilně při jízdě vlakem do Německa. Byla to má typická víkendová cesta na zápas, při které jsem nabalený v několika svršcích, mám na hlavě kulicha a snažím se z posledních sil ze sebe ještě nějak dostat dvě poslední kila, o která musím být večer na vážení lehčí. V Plzni jsem přestoupil na vlak do Železné Rudy, usadil se v chladném vagónu Českých drah, které si svůj standard moderního cestování v zaflusaném vlaku s průvodčím příjemným srovnatelně snad jen s prodavačkami v českých obchoďácích obdivuhodně drží už deset let, co s nimi tyhle cesty podnikám.
A na vedlejší sedačce se rozvalovala ona. Má vytěsněná představa o pubertální fázi života mé maličké, noční můra, při které se budím se zimnicí, záchvatem úzkosti a přesvědčením, že svět se žene do záhuby.
Odhadem patnáctiletá, možná šestnáctiletá mladá slečna, s kelímkem kávy v ruce a mobilem u ucha. Jeli jsme společně asi hodinu, během které si její mobilní operátor zas o něco přilepšil a na vyúčtování jí připsal 60 minut volání. 60 minut, během kterých se mi naskytl výhled do světa mladé pubertální dívky, o který jsem v nejmenším nestál, protože ve mně vyvolal hluboko zakopané myšlenky na neodvratnou pubertu mé dcery.
„No do prdele, Káji, já si nic nepamatuju ty vole. Teď sem na cestě za rodičema, máti mi od osmi hodin volá, ať nezapomenu tohle, támhleto, šaty ty vole a jiný píčoviny. Ty krávo dyť já byla v osm ještě v lihu! Ty krávo dyť já ještě pořád sem v lihu!“
Zřejmě budoucí veterinářka, soudě dle užívaného výraziva, začala kamarádce barvitě popisovat včerejší jízdu nočními kluby v Plzni.
„Ty vole já si nepamatuju asi tři hodiny. To je děsný, jak sem se zkalila… Cože? Já že sem všechny zvala na zlatý tequily? Tak proto nemám ani korunu v peněžence. Dyť já neměla ani na vlak!“
Líčila slečna svou nepříjemnou finanční situaci z rána, kterou jí pomohl vyřešit kamarád, co u ní v noci našel azyl, což zjistila až po probuzení, kdy jí vylekalo funění za jejími zády.
„Hele von má přítelkyni, tak to hlavně nikomu neříkej. Jako my nic nedělali, akorát se poblil v kuchyni. Ale znáš Terku s Andreou, to by byly zase drby, ty krávo!“
Následovalo hluboké filozofické zamyšlení nad tím, jestli by přece jen nestálo za to si v těch 15 nebo 16 letech dát už konečně od démona alkoholu pauzu. Trochu se sebrat, pár dnů nebo nedej bože týdnů abstinovat.
„Hele ale Káji, jinak sem žádný kraviny nevyváděla ne? Chovala sem se slušně, že jo?“ Položila náhle slečna své kamarádce otázku, na kterou doufala, že dostane zápornou odpověď a konečně se dozví, kdo jí udělal toho cucáka na krku.
Nedozvěděla, což si sám pro sebe vysvětluji tím, že Kája taky nebyla v noci celou dobu tak úplně při všech smyslech a samotnou jí více pálila otázka, proč domů přišla bez podprsenky.
„No hele bylo to přísný. Snad to nějak dneska přežiju s našima, aby nic nepoznali. Ale hele večer bysme mohly zajít na dvě deci, co? Jen na chvíli. Tak jo, čus!“
Nevěděl jsem, jestli se mi náhle motá hlava z hladu a žízně, nebo z představy, jak za mnou za 11 nebo 12 let maličká pojede na víkend po propité noci a cestou povede podobně osvícené diskuze s kámoškou.
Vyhledání a vytočení dalšího telefonního čísla proběhlo tak rychle, jako se přezouvají pneumatiky a doplňuje palivo v boxech formule 1.
„No čau Adél! Hele jak sem včera říkala, že se mi nikam nechce, že jedu ráno domů. Tak nakonec mě vytáhli kámoši z ročníku na nějakou narozeninovou oslavu. Řekla sem, že na jedno zajdu, ale že opít se nechci, že jedu ráno domů. No a co myslíš, ožrala sem se jako prase ty krávo…“
Ach, maličká moje…
