Ústavní soud není nekritizovatelná posvátná kráva

Nedávné šalamounské rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení/nezrušení balíků sociálních škrtů přijatých na podzim Nečasovou vládou znovu ukázalo nejen moc Ústavního soudu, ale i nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Jistou výhodou tohoto rozhodnutí je snad pouze fakt, že si média konečně začala výrazněji uvědomovat, že moc ÚS dlouhodobě v tichosti bobtná a stále častěji aktivisticky ovlivňuje dění v ČR.

Ponechme stranou, že k tomu, aby média tento fakt poprvé ve větší míře výrazně zaznamenala, přispěl menšinový názor ústavního soudce Stanislava Balíka, Ten výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu kritizoval a ve svém vyjádření ho přirovnal k pohádce o královně Koloběžce. Zdá se, že snad jen díky této geniální zkratce většina médií konečně pochopila, že Ústavní soud není nekritizovatelná posvátná kráva a nastal konečně čas se jeho fungováním a rozhodnutími veřejně zabývat.

Další vhodnou příležitostí k tomu, aby Ústavní soud dal definitivně za pravdu svým kritikům, kteří ho vinní z přílišného aktivismu, bude brzké rozhodování o platnosti, či neplatnosti komunálních voleb v hlavním městě Praze. Pokud se ústavní soudci přikloní k názoru navrhovatelů a vysloví se pro jejich zrušení, definitivně potvrdí, že se Ústavní soud stal třetí a přiznejme si to -  rozhodující komorou Parlamentu ČR. Tento stav bohužel nebude nejlepším vysvědčením pro naši demokracii, přestože to řada nekritických obdivovatelů ÚS bude vysvětlovat opačně.

Ústavní soud v posledních letech ovlivnil českou politickou scénu více, než by bylo podle mého názoru zdrávo.  Nejzářivějším příkladem za všechny, který snad ještě nebyl zcela zapomenut: v září 2009 rozhodl Ústavní soud o zrušení předčasných parlamentních voleb, které se měly uskutečnit o několik málo týdnů později – v říjnu 2009. Ačkoliv rozhodnutí ÚS způsobilo mezi politickými elitami šok, nikdo si v té době nedokázal představit, jak moc toto rozhodnutí ovlivní politickou situaci v České republice.

Nemám příliš ráda spekulace ve stylu „co by, kdyby“, přesto si pro tentokrát neodpustím trochu zaspekulovat nad tím, co by bylo, kdyby Ústavní soud v září 2009 předčasné parlamentní volby nezrušil.

Dá se velice pravděpodobně předpokládat, že pokud by ÚS ke svému tehdejšímu kontroverznímu kroku nepřistoupil, jmenoval by se premiér ČR Jiří Paroubek, či Mirek Topolánek. Podle zářijového volebního modelu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd, by ODS a ČSSD získaly shodně 29,5% a o vítězi parlamentních voleb se mělo rozhodnout v posledních týdnech kampaně.

Petr Nečas by byl pravděpodobně jen jedním z „normálních“ ministrů, či členem opozičního klubu v Poslanecké sněmovně.

Mirek Topolánek by nedal rozhovor časopisu Lui, který byl možná nešťastný, z dnešního pohledu se však zdá takřka neuvěřitelně, že způsobil jeho pád.

Petra Paroubková by pravděpodobně (ještě) nenapsala svůj literární bestseller, protože by v současné době buď spokojeně usínala v Kramářově vile, či by byla manželkou šéfa opozice a možná i předsedy Poslanecké sněmovny.

Je vysoce pravděpodobné, že by širší veřejnost vůbec nevěděla, kdo je Vít Bárta a Radek John by byl znám jako úspěšná televizní hvězda, ale neúspěšný „vůdce“ pidistrany Věci veřejné. Veřejnost by navíc byla ušetřena zkušeností s koktejlem populistických návrhů ve stylu „čím jednodušší a razantnější, tím lepší“ a zavádění zpravodajských technik do nejvyšší politiky. Preference Věcí veřejných totiž dosahovaly v září 2009 „závratného“ 1% a je téměř jisté, že by se, nebýt rozhodnutí ÚS, do Poslanecké sněmovny nedostaly.

Pokud by volby opravdu dopadly dle výše uvedeného výzkumu, pro českou politiku by byl navíc pravděpodobně „zachráněn“ Cyril Svoboda a média by měla i o jeden pseudoskandálek méně.  Pavel Bělobrádek by se totiž vysoce pravděpodobně nestal předsedou KDU-ČSL a média by ho nemohla obviňovat z extremismu kvůli tomu, že jako náctiletý poslouchal hudební skupinu Orlík…

Těch „co by-kdyby“ bych dokázala nalézt celou řadu dalších. Jedno je jisté. Ústavní soud svými rozhodnutími konkuruje rozhodnutí voličů a politických elit a má nad nimi dlouhodobě navrch. Patnáct ústavních soudců má v současné době výrazně vyšší moc než 8,5 mil. voličů a celá vláda a parlament dohromady.

V souvislosti s posledním diskutovaným rozhodnutím ÚS je třeba zcela jistě začít mluvit o zpřesnění jednacího řádu obou komor Parlamentu. Ruku v ruce s tím je však potřeba začít v mnohem větší míře než doposud diskutovat o rostoucím aktivismu Ústavního soudu a jeho úloze.