Přijde nevyhnutelný konflikt mezi uměním a politikou.

Politický systém parlamentní demokracie je celosvětově v krizi. Kořeny, ze kterých vyrůstal, vtělené do hesla Velké francouzské revoluce v roce 1790 Robespierrovými slovy Rovnost-Svornost-Bratrství, jsou dnes shnilé.

děním OSN v roce 1948, je dnes prázdnou frází. Je to totiž nerovnost mezi lidmi, která dnes vládne světem a neustále se zvětšuje. Někdejší šlechtickou aristokracii, vůči které bylo Robespierrovo heslo namířeno, nahradila aristokracie finanční, a ta vládne nejen ekonomice, ale vlivem prorůstání ekonomiky do politiky i politice.

Svornost, soucítění s druhými, solidarita a vzájemná podpora, se z veřejného prostoru vytrácí. Stačí se podívat na nový český Občanský zákoník. Důraz na společenskou svornost a solidaritu se například z úpravy paragrafů určujícíh povinnost státu podporovat sociálně slabé přenáší na jejich příbuzné.

A bratrství? Spíše tu dnes máme takový vztah k lidskému bratru, ve kterém platí heslo „člověk člověku vlkem“ (homo homini lupus, Titus Maccius Plautus cca 200 př. n. l.), a klidně si dokonce dovolím říci, že z pohledu na to, čeho je schopen jeden člověk vůči druhému dnes schopen, je toto heslo vůči vlkům nespravedlivé. Trend důrazu na podporu jednotlivce, na vítězství jednoho nad ostatními (např. i ve způsobu známkování ve škole formou zveřejňování pořadí mezi žáky, a ne známkou hodnotící znalosti) je jednou z příčin neutěšeného stavu v této věci.

Za dnešní stav společnosti mohou ti, kteří určují pravidla soužití uvnitř splečnosti. Tedy politici. Není divu, že politické strany jsou dnes v krizi důvěry. Lidé, kteří sice sami svým způsobem života vytvářejí obraz společnosti, jsou ke svému chování donuceni. Nepřizpůsobíš-li se, zahyneš... Nicméně tito lidé zároveň volají po změně. Jenže politici se takové změně, která by je připravila o moc ovládat společnost, zatím úspěšně brání. Ba naopak: dnešní politická reprezentace, rekrutující se stále více z řad finanční aristokracie, získává stále větší mocenský vliv.

Jak se stalo již několikrát v historii lidstva, přijde konflikt mezi uměním a politikou. Umělci, mohou-li svobodně tvořit a vystupovat, a to jim zatím demokratický systém dovoluje, budou stále důrazněji poukazovat na nepravosti a nepřijatelné chování politiků, na vady systému. A dopady svého umění na společnost mohou navodit takový stav, který vyústí v zásadní změny společenských poměrů. Politici se ovšem budou bránit. Už se to ostatně děje: stačí se podívat na dnešní kauzu jednoho divadla, ústeckého Činoherního studia. Divadelníci hrají hry, které se místní radnici nelíbí. A je tu snaha toto divadlo zlikvidovat.

Kauza ústeckého divadla je svým způsobem modelová. Politici neváhají porušovat platné dohody, ba dokonce i zákony, aby prosadili svou. Nyní se ukáže, zdali je společnost dostatečně silná, a zralá natolik, aby podpořila umělce. A tento požadavek podpory umění ve střetu s politikou platí celosvětově. V boji za lepší svět, chceme-li naplnit slova z písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha „nashledanou v lepších časech“ není jiné cesty.