Nový článek Svatba jako řemen

A je to tady! Moje malá neteř se vdává. Sedím u bráchy v obýváku a sleduji šrumec kolem. Švagrová pobíhá po bytě a neustále se všech ptá co si dají k pití, všechny pobízí ať se nestydí. Brácha v trenkách a starém tričku sedí v klídku na sedačce a pokuřuje se svým budoucím příbuzným……A do toho neustále někdo přichází a halasně se vítá s ostatními i když kolikrát ani netuší kdo to je. To je taky můj případ. Mimo mých dětí, rodičů, bratra, švagrové a neteře nikoho neznám……

A tak si tu tedy sedím a vzpomínám na svoje dětství, které jsem prožila v tomhle bytě, na to kdy se narodila moje malá neteř i na to jak moc se můj brácha opil…..Jo co už tenhle byt prožil a zažil…  

Něco se děje, všichni se začínají zvedat, dojídat, brácha je už v obleku a všechny nás popohání k odchodu. Je to tu! Teď konečně spatříme nevěstu v celé její kráse. A je krásná! (jak každá nevěsta)…Když se malým výtahem povede všechny dostat dolů k autům tak je na řadě nevěsta. Měla jet v doprovodu otce jak se podle pravidel sluší, ale to by se do toho výtahu museli oba vejít. Tak to nakonec dopadne tak, že nevěsta na svojí důležitou cestu vstříc novému životu vyráží sama (a v životě takových chvil bude nespočet).  

Před domem v nastalém zmatku který nikdo nekoriguje naskočí všichni do aut aby se zjistilo, že matka nevěsty nemá s kým jet! Nakonec se to vyřeší a všichni vyrážíme na obřad.  Svatební obřad…..chvíle na kterou by žádná nevěsta se ženichem (u něj si nejsem tak jistá) neměli zapomenout. Já zblblá z amerických filmů, kdy jsou obřady propracované do nejmenšího detailu, nazkoušené a vybroušené tak, aby i ten největší pesimista pustil slzu dojetí čekám něco podobného tady. Kapesníček v jedné ruce (pozor na nalíčení) foťák v druhé.

A najednou než se stačím dojmout proběhne nevěsta zavěšená do otce kolem nás za zvuku klavírního koncertu (který měl pouze podmalovávat jejich příchod, ale pasoval se do hlavní role) a už to běží. Proslov, obvyklá otázka, rychlá odpověď, prstýnky, polibek a je to! A kde je ta romantika, ty sliby lásky, dojetí všech (tady to stihli jen rodiče) a nekonečné pohledy do očí???? Pět minut slávy a takových příprav. Až je mi to líto (pak že ten kapesník nepoužiju).

 Venku obvyklé focení, které je několikanásobně delší než celý obřad, kde dojde konečně i na ty něžné pohledy do očí, dotyky a úsměvy s příslibem krásné budoucnosti…. A hurá, jede se na hostinu! Teď už všichni zapomněli na „dojetí“ z obřadu a těší se na to, jak si nacpou pupíky. Po chvilkovém zmatku kam si kdo sedne, vedle koho, konečně přichází přípitek, kdy otec nevěsty najednou nemůže najít slova. Přeci jenom mu začne docházet, že mu „cizí“ chlap odvádí jeho malou holčičku a nejradši by jí hned teď sbalil a vrátil čas zpátky, kdy jí mazal svačiny do školy a nechal si večer vyprávět, co všechno ta jeho holčička zažila……Tak do toho brácho…Chvilka dojetí (ještě není konec, ještě nás čeká krájení dortu) a začne se hodovat. To už zábava běží v plném proudu a všechno je jak má být.  

Svatba…..hodování, veselení, taneček, slzy při vzpomínce na dětství těch našich „dětí“, veselí při vzpomínání na naše vlastní veselky.  Já si celé odpoledne a večer povídám s bratrovým kamarádem z dětství (vlastně i mým, akorát že mě vždycky odstrkovali coby mladší ségru a utíkali mi) a vzpomínáme na naše dětství a dospívání. Trochu ho zlobím když mu vyčítám jak mě zlobili a přitom já ho jako pubertální děvče tak milovala…..

Dobře se bavím a sleduji jak se baví i všichni ostatní. Vidím jak moje švagrová přechází ze smutku ze „ztráty dcery“ do euforické veselosti z vydařené svatby, jak můj brácha se širokým úsměvem obchází všechny svatebčany a neustále si přiťukává na štěstí novomanželů (už teď ho lituji jak mu bude ráno) a všichni se báječně baví. Lidé kteří se ráno ještě neznali se spolu baví jako letití přátelé. A tak to má být.   

Pak že nebudu dojatá. Hodně štěstí neteřinko……