Nový článek Já, hory a lyžování po třiceti letech

Miluji zimu, hlavně na horách. Je to pár let, kdy jsem se zbláznila a začala jezdit lyžovat. Naposledy jsem tenhle sport provozovala jako dítě, když mě rodiče posílaly každé jarní prázdniny na hory. Nejdřív jsem váhala, když mě přátelé oslovili ať s nimi jedu, že je to sranda a spousta nezapomenutelných zážitků. Ale když jsem poslouchala jejich vyprávění, tak mě to zlomilo a já jedno krásné zimní ráno vyrazila.

Už začátek sliboval „nezapomenutelné zážitky“. Můj kamarád Zdenda po dohodě přijel k nám domů se svým „Toníkem“, což je Volkswagen rozměrů malého autobusu. Když se nám podařilo naložit všechny moje věci včetně mého kosmetické kufříku, kuchyňské linky a ledničky (budeme si tam prý sami vařit), tak jsme vyrazili na další štaci. Po okružní jízdě naším městečkem jsme zaplnili Toníka a vyrazili v rozverné náladě do Rokytnice.

Všichni jsme se výborně bavili. I já, ale jen do té doby, než se ostatní začali dohadovat jak dostaneme všechny věci nahoru do chaty. To jsem zbystřila a sledovala jejich hovor. To co jsem slyšela mě uvedlo v lehký chaos. Copak nevyjedeme autem až k chatě?  

A jsme tu. Vítá Vás Rokytnice nad Jizerou, hlásí cedule u silnice. Jsem jako na trní co se bude dít. Ostatní se začínají dohadovat co a jak a já stále čekám co bude. Parkoviště je plné, ale „místečko“ pro našeho Toníka jsme ještě našli. Začnu se rozhlížet kde že je ta naše chata, když mi Jarda oznámí, že až všechno vyložíme, tak si hodíme lyže na nohy a začneme na zádech lanovkou vozit věci nahoru a pak zase kousek na lyžích sjedeme dolů a jsme u chaty…..Jdou na mě mrákoty! Jak proboha na zádech vyvezu kuchyň, lednici, kosmetický kufřík a další „drobnosti“, které jsem si vzala sebou v domnění, že můj život bez nich je nemožný.  

Asi po deseti minutách, kdy jsem prožila menší srdeční kolaps a ostatní se dost pobavili na můj účet mi podala Hanka panáka slivovičky a řekla se smíchem, že si mám věci naložit na rolbu. Zabiju je!  

Stěhování je vyřešené a přede mnou další oříšek. Nikdy jsem neseděla na sedačkové lanovce v zimě a s lyžemi na nohou…..Jak nastoupit a jak vystoupit, abych se přede všemi neznemožnila a přežila to? Opět ve mně stoupá panika a já hledám Hanku se slivovicí.  

No nic, říkám si. Postav se k problému čelem Dagmaro. Pomalu se posunuji na lyžích davem natěšených lyžařů směrem k lanovce, očima si hlídám Zdendu, svoji poslední záchranu a snažím se rychle odhalit všechny záludnosti nasedání. Adrenalin stoupá a já jsem už na řadě. Srovnám se s dalšími třemi souputníky a jako cvičená opička opakuji všechny jejich pohyby včetně rovnání čepice a uhlazování kníru pána vedle mě. Chvilka napětí a sedím. Tělem se mi rozlévá lehká euforie a já se kochám okolní krajinou. Po chvilce se vrátím na „zem“ a začnu vyděšeně sledovat čtveřice před námi, jakou techniku volí při vystupování. Vypadá to jednoduše, jako když doma vstávám ze sedačky (vědět to dřív, tak to doma zkouším s lyžemi). Tělo mám napjaté nervozitou. To bude trapas až se tu budu válet jako vorvaň vyvržený na pláž. Vždyť se neumím na lyžích ani postavit! Hop. A je to!  

Další splněný bobřík odvahy, říkám si. Teď si jen vzpomenout na techniku, kterou do nás instruktor cpal když mi bylo zhruba dvanáct let a moje boty na lyže byly na tkaničku s kovovou špičkou……Trochu opráším v hlavě vzpomínky, omrknu techniku ostatních lyžařů a můžu vyrazit hezky po sjezdovce k chatě.

Zdenda už na mě volá ať jedu, že pojede přede mnou abych věděla kudy kam.  Odpíchnu se hůlkami a směle vyrážím za ním. Jak to jen říkal ten instruktor? Na kterou nohu mám dát váhu těla? To jsem zvědavá jestli to ta noha vydrží až na ní dám tu mojí váhu? A za pochodu mých myšlenek se pomalu začínám sunout po svahu. První oblouček, druhý oblouček……..ke třetímu jsem se už nedostala. Zdenda trpělivě čeká a snaží se mi odborně radit, do toho mi pomáhá vstát a občas mě přetáhne hůlkou, když má pocit že jsem špatně rozuměla. Po půlhodině jsem prošla rychlokurzem zvedání, přenášení váhy těla na správnou nohu a brždění.  

Chata. Nic kouzelnějšího a romantičtějšího jsem ještě neviděla. Chaloupka jako z pohádky. Dva suché záchody, jedna sprcha pro všechny a v každém pokoji kamínka, kde si každý topí sám. Já, dítě odkojené panelákovým bytem s ústředním topením, koupelnou s vanou a neomezeným množstvím teplé vody jsem jako u vytržení. Než se stačím rozkoukat, už na mě Leoš volá ať si zatopím jinak v tom mém krásném pokojíčku zmrznu. No to se mu řekne….. 

Chvilku se rozhlížím a pomalu se přibližuji ke kamnům. Dívají se na mě svým studeným pohledem (při mínus deseti se jim nedivím) a čekají jak si poradím. Naštěstí paní domácí asi po zkušenostech s hosty jako já vyvěsila na každém pokoji přesný postup „jak zatopit“.  První je: „Dej na dno papír“. Potom: „Pár třísek“ , případně větší polínko. A na závěr trochu uhlí. Dobrá. Začnu přesně podle návodu a když to mám všechno hezky navrstvené, tak škrtnu sirkou a začnu se přibližovat. První mi zhasne ještě než jí donesu k otvoru kamen. Nevadí, tohle mě nerozhodí. Druhá už alespoň nakoukla do dvířek. Třetí až osmou vhazuji v rychlém sledu do kamen a čekám kdy to přijde. Oheň a po něm hned teplo. Když už jsem po třetí převrstvila třísky, uhlí, papír a naházené sirky a ruce měla černé, jako když jsem právě splnila socialistický úkol a statečně vyfárala z dolu, tak se mezi dveřmi zjevil anděl.

Neměl na sobě bílou řízu a na hlavě svatozář, ale měl teplý rolák, v ruce hrnek a v něm horký grog.  Při pohledu na mě dostal Jarda záchvat smíchu, že mě málem polil tím grogem. Ten jsem mu hned vzala, abych se dostala na normální teplotu lidského těla. Po chvilce se uklidnil a když vyházel všechno čím jsem svoje kamna nakrmila, tak mi ukázal, jak má vypadat zatápění. Jak jednoduché v jeho podání……  

Tenhle bobřík se mi moc nepovedl, ale to mě neodradilo od těšení  na druhý den, kdy si půjdu vypilovat nově naučené znalosti z jízdy na lyžích.

Ráno je jako vymalované a já plná očekávání těch neuvěřitelných zážitků vyrážím ven……Hory mě chytly do svých tenat a já už několik let jezdím za jejich kouzlem.

Zkuste to, stojí to za to.