Čas......Na babičku

Včera mi přišel mail od mojí spolužačky ze střední a v něm mimo jiné stálo: „ jo a je načase uspořádat ten sraz, letos to bude 25 let od maturity.“ Nejdřív jsem to očima jen přelétla a četla dál, když se mi v hlavě rozsvítila červená kontrolka a já se k té větě vrátila. Čtu ji znovu a nahlas si říkám: „to je nějaká blbost, to se asi upsala……“ huhlám si dál pro sebe.

„Co se děje?“ ptá se můj muž a kouká na mě. Přečtu mu tu větu a hned k tomu dodávám, že se asi spletla, že to nemůže být tak dlouho. Chvilku na mě kouká, na tváři potutelný úsměv a mě v ten moment dojde, že to se nespletla moje spolužačka, ale JÁ!!!

ČAS!..........Čas, o kterém často říkáme že je relativní. Někdy máme pocit, že vůbec neutíká a někdy uteče až příliš rychle.

A tahle jedna jednoduchá věta v mailu mě donutila trochu si ten čas zrekapitulovat.

Od maturity se toho tolik seběhlo. Práce, svatba, narození dětí, rozvod, nová práce, nový muž, školní docházka dětí, setkávání s přáteli, s rodinou atd. atd. Tolik se toho událo, ale mě to všechno přijde, jako by se to stalo teprve nedávno. Stále mám v sobě pocit, že jsem někde na začátku a že všechno ještě přijde a najednou uteče 25 let a já ani nevím kam se poděly……

A tak si tak přemýšlím a najednou si uvědomuji, že moje máma byla v mém věku už babička a mě to přišlo naprosto normální a přirozené. Tuhle variantu si zatím vůbec nepřipouštím.

Nedávno se mi narodila neteř a já to nadšeně vyprávěla kamarádce v obchodě. A najednou se za mnou ozval pán a řekl: „tak to babička něco šoupne ne?“ a přišlo mu to úžasně vtipné……Ve mně by se v ten moment krve nedořezal! Cítila jsem se uraženě! Jak si ten chlap mizernej může tohle dovolit?! Copak nevidí, že já na babičku vůbec nevypadám?!

Úplně mě rozhodil. Nevěděla jsem jak na to reagovat, tak jsem dělala, že jsem nic neslyšela, pozdravila kamarádku a rychle odešla. Cítila jsem se divně a cestou domů jsem začala po sobě pokukovat do odrazu výkladních skříní a nenápadně se zkoumat.

Co když má pravdu? Co když už „trochu“ vypadám na babičku? No věk už na to trochu mám, když to srovnám s mojí mámou…..to jen v mojí hlavě se čas zastavil a já si nechci připustit, že se měním, stárnu.

Nedá mi to a hned po příchodu domů telefonuji svým nejlepším kamarádkám a svolávám válečnou poradu.

Jen co přišly, otevřely jsme si láhev vína a já jim převyprávěla celou historku. Začaly jsme mluvit jedna přes druhou. Holky mě začaly „chlácholit“, že vypadám výborně a že ten chlap musel být slepý. Všechny jsme se shodly, že se na babičky ještě absolutně necítíme, jak fyzicky tak psychicky a že naše doba ještě přijde. Štěpánka dokonce, vyzbrojena ženským časopisem, začala předčítat, jak se podle odborníků máme cítit. Trochu mě to uklidnilo……

Večer, když už byly všechny pryč, jsem se šla zeptat svojí dospělé dcery a syna, jak to mají se svými partnery. Jestli plánují v blízké budoucnosti svatbu a děti? Oba na mě nevěřícně zírali a pak se dali do smíchu.

„Co blbneš mami? Proč se ptáš?“ ptala se dcera. „No já jen tak. Jen mě to napadlo“ říkám nesměle.

„Hele mami, já tedy určitě v blízké době nic neplánuji a brácha pokud vím taky ne, tak buď v klidu. Možná nás ještě budeš prosit o vnoučata“ dodala a měla ze mě legraci.

Na tenhle rozhovor jsem si vzpomněla, když jsem večer sedla k počítači a šla odepsat spolužačce. Otevřu mail a tam další zpráva od ní. Otevřu jí a do očí mě uhodí: „TAK JSEM KONEČNĚ BABIČKOU! DCEŘI SE DNES NARODILA HOLČIČKA! HURÁ!!!!!“

Ach jo, ten čas příšerně letí……!!!!!!!