Politické aktivity Jana Bati před Mnichovem a okupací

Chtěl jsem dnes už psát o soudu mezi Tomíkem Baťou a Janem, ale přišlo mi, že bude lépe napřed Jana Baťu představit čtenáři. Je velmi málo v naší veřejnosti známý. Tedy o něm:

Na začátku uvedu, že Jan Baťa byl nejen vynikající šéf světově proslulé firmy se 70.000 zaměstnanci. Byl také veřejně činný. Oplýval články v tisku, projevy v rozhlase, jednal s politiky. Psal cestopisy a fejetony. Později, za života v Brazílii i romány a sbírky básní. Jeho veřejná činnost se v době přímé německé fašistické hrozby znásobila. Volal po dokonalé přípravě na obranu, radil a kritizoval, padni komu padni.

Kritizoval Mnichovankou politiku „Francie sladké“ a hlavně „hrdého Albionu“ Nebral si servítky. Například byl u jednání lorda Albion mu to pak spočítal, když ho potřeboval očernit a zapsal ho na černou listinu, která byla pro firmu naprostou katastrofou. Tlačil taky na Beneše, aby bojoval. Kapitulaci mu nikdy neodpustil a ten se mu odvděčil záměrnými lživými pomluvami o nepomáhání odboji.

Když za ním Jan přijel do Londýnského exilu, aby mu nabídl pomoc a spojenectví, Beneš mu sprostě odpověděl, že on se bude držet politiky a Baťa ať se drží ševcoviny. A to mu Baťa vlastně nabízel peníze. Je s podivem, že se Jan neurazil a později Beneše i hájil.

Jan Baťa opravdu nikdy nechtěl být politikem. Když byl před volbou prezidenta v roce 1935 politiky i veřejností navrhován za kandidáta, rázně se ohradil, že není politik, ale švec.

Ale vypjatá doba v době mnichovských jednání mu nedovolila mlčet. Burcoval politiky i veřejnost k přípravě na obranu.

Na jaře 1938 napsal do závodního časopisu Zlín, prodávaného i v cizině, článek „Osídlovat“. Kritizoval jím německou politiku nároku na životní prostor, Lebensraum na úkor sousedních států.

„Jsou lidé“, píše v něm, „kteří věří, že není možné řešit problémy Evropy jinak, než krví a železem.“ Baťa tvrdí, že je možné řešit záležitosti dohodou ne pod hrozbou mečem, ale dohodou rozumných lidí, kteří dohodu chtějí a vědí, že dohoda je lepší, než válka.

Není pravda, že na světě je málo místa. Naopak, na světě jsou obrovské prostory, několikrát větší, než Evropa, s příhodnějším klimatem, než má náš kontinent. Na nich je desetkrát menší hustota zalidnění, než v Evropě.

Ty požehnané prostory čekají na osídlence, kteří by přinesli kulturu, znalosti, zkušenosti a peníze na rozvoj. Jsou v Jižní Americe (Brazílie, Argentina), Austrálii i v jižní Africe.

Osídlit je, „to by byl čin hodný velikého úsilí a vznešené vůle“. A vypočítává, kolik peněz by bylo třeba na dopravu strojů a lidí, na výstavbu měst a továren. Tyto částky se příliš neliší od těch, které dávají evropské státy na zbrojení. Připomíná, že (první) světová válka stála v Kč 8 tisíc miliard, zahubila 10 milionů lidí a 70 milionů se nenarodilo.

Dál přímo napadá propagandu Německa: Jakýpak je to pojem národní cti, který způsobí, že musím pro tuto čest zabíjet jiné muže a snad ženy a děti?… Právo? Jaképak právo na život druhého… Nacionalismus je méně, než lidství… Osidlovat půdu, to je vznešený úkol člověka. Ne vyvražďování.

Německé bezpečnostní služby sledovaly v ČSR novináře, politiky, podnikatele, a zaznamenávaly jejich vystupování. Proto mohlo Gestapo hned po příchodu do našich zemí zatýkat odpůrce. I Jan Baťa byl zatčen, už před okupací, jakmile přejel Protektorátní hranici do Mariánských Lázní. Na nátlak české vlády byl propuštěn, musel ale slíbit, že navštíví Goeringa.

Teď malá zmínka o Janovi vlastenci: 13. Června 1938 se v závodním rozhlase ozval Janův hlas, vyhlašující peněžní sbírku na obranu státu. „Cítíme, já i celá správa závodů, povinnost přispět velkoryse na obranu. Rozhodli jsme, že podniky věnují dvakrát tolik, co zaměstnanci dohromady. Každý ať dá, co může nejvíce.“ Dál navrhuje, aby vedle soukromých darů jednotlivců, daly dílny jednu týdenní mzdu. Sbírka přinesla předpokládaných 30 mil. Kč.

Než se stala hrozba války reálnou, pustil se Jan Baťa do velkého plánu na odstranění nezaměstnanosti a nastartování podmínek pro oživení hospodářství. Kritizuje dopravní cesty, které vedou od jihu k severu, zatímco republika je natažená kolmo k tomu to směru.

V letech krize 1929 až 1934, vypočítává, shnilo ve slovenských lesích za miliardy dříví, zatímco nábytkářské exportní firmy se zavíraly a propouštěly lidi. Nemuselo k tomu dojít, kdyby byla levná vodní cesta ze Slovenska na Moravu a do Čech. Naše železnice jsou tak komplikované, že doprava koží z Indie přes Hamburg do Děčína po vodě je levnější, než pokračování vlakem z Děčína do Otrokovic.

Podobnými argumenty podpořil své plány na výstavbu železniční magistrály, autostrády a vodní cesty od západních hranic až do Jasiny na Podkarpatské Rusi.

Knihu, vtipně ilustrovanou, plnou zdravých ekonomických úvah a hlavně výpočtů přínosnosti, nazval Budujeme stát pro 40 milionů. Budování dopravních cest by vstřebalo celou nezaměstnanost a při cestách by se rozvíjel průmysl, zavlažováním by se zlepšila efektivnost zemědělství. Myšlenka na zpracování těchto témat do studie – knihy, vznikla z rozhovoru J. Bati s pres. Benešem. Bohužel, byla dokončena v roce 1938 a to už měli podnikatelé i vládci jiné starosti.

Když pak došlo k okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava, Jan neklesal na mysli. Ve svých veřejných vystoupeních dokládal, že usilovnou prací můžeme i v tomto malém prostoru vybudovat kvetoucí stát. Volal po novém typu podnikání. Blíže nespecifikoval, ale zřejmě měl na mysli typ baťovský se samosprávou organizačních složek, investováním většiny zisku do zdokonalování a rozvoji, se snižováním cen a růstem mezd. Tedy zásadou služby veřejnosti.

Zlín, 29. Září 2009 Stanislav Vrbík, tel. [phone]

e-mail: [e-mail]

Starší blogy s přehledem dostupné literatury i nabídkou dodávky

najdete na www.vrbik.blog.idnes.cz