Zneužívání smrti Jana Potměšila a komunistka Alena Schillerová...

Jak říkával můj táta „V tom aby se prase vyznalo“. Bohužel se ale doby, kdy budeme ohlupováni ve veřejném prostoru takřka nonstop nedožil.

Byl jeden z těch, který se do penze těšil. Měl mraky plánů jak přestaví chalupu a od jara do podzimu nebude dělat nic jiného než vstávat za zpěvu opeřenců a dřív než uschne rosa bude něco kutit a vylepšovat.

Penzi si užil ani ne týden a lidově řečeno to s ním seklo. Tělo pak ještě doktor zvládl nahodit, ale mozek už umřel a náš táta už nebyl.

Po několika měsících kdy si máma dělala naděje na zázrak to vzdalo i srdce.

Měl jsem neuvěřitelnou kliku, že poslední co jsem mu řekl bylo „Mám tě moc rád“. A to si my kluci takový věty zase tak často nevyměňujeme. Zamával jsem mu, pomyslel se, že víc si pokecáme odpoledne u domluvenýho kafe a už jsem s ním nikdy nemluvil.

Začínalo nové milénium. Ve vzduchu rezonovala ještě pořád přítomnost devadesátek. Většina lidí ještě nebyla ani tak uštvaná, ani naštvaná jako dneska.

Panoval pravda poněkud perverzní zvyk pouštět si v neděli po obědě politické debaty, což podle mě vůbec nedává smysl. Člověk by si místo rozčilování měl užít a zažít... Ale co už. Jsme ve spoustě ohledů svébytný národ.

Dneska už je to dávno jiné. Na jedné straně vidím lidi sdílet videa kdy AI předabuje Jana Potměšila , který pak místo vzpomínek na Simonu Postlerovou blábolí hesla o „Sudeťácích a jejich nebezpečí“ kterému se musíme bránit. Na straně druhé řada seriozních lidí šíří lživé posty o politické příslušnosti Aleny Schillerové před rokem 89.

To jsou jen dva příklady z víc než široké škály kdy podléháme emocím místo rozumu. Je šumák, že si obě strany zákopu myslí, jak jsou lepší než ta strana druhá.

No a mezitím se v tom hemžení celá řada z nás snaží nějak plácat a nebojovat. Což je někdy samo o sobě největší boj.

Tati, ty to tam někde vidíš. Snad nám držíš palce.

Písnička nemá s blogem nic. Šestašedesáté narozeniny dneska slaví J.H.Krchovský

Odkaz