Tomáš Chorý v reprezentaci...

Strašně, strašně mě ten chlap štve... A dokázal mě štvát i když kopal u nás za Viktorku. Rytíře sportu si opravdu představuji jinak...

A reprezentace by měla být právě takovou přehlídkou rytířů. Vzorů pro mládež. Zvlášť nyní, kdy se na ni budou upírat zraky velké části světa.

Po dvaceti letech jsme na mapě mediálně nejsledovanější sportovní události světa. Kam se „hrabou“ Olympiády.

Odkaz

Rozhodnutí trenérského matadora, „Kouzelného dědečka“ Miroslava Koubka vzít Tomáše na šampionát jsem nejprve nemohl rozdýchat.

A ano, zohlednění sportovního hlediska před morální částí tohoto příběhu asi zůstane navždycky tématem kontroverzních debat. Stejně tak, jako je faktem, že „ my Češi“ jsme asi opravdu něčím speciální. Vždyť svět stále víc u všech profesí inklinuje k používání dat na vše možné... Mládí vpřed!

U nás jsou v novodobé historii pod postupy na MS podepsaní bardi s přezdívkami „Klekí-petra a Kouzelný dědeček.“ Asi potřebujeme hodně velký nadhled, aby s námi šlo pracovat.

Sám se na to dneska dívám s odstupem tak, že za své „prasárny“ byl (nejen on, ale nepíšu o Douděrovi) Tomáš docela citelně potrestán.

Ztráty na bonusech z utkání kdy nemohl nastoupit, pokuty, lynč v médiích. A přiznejme si, ne každý kdo hodí kamenem je sám bez viny. Ale je to fajn, mít se nad koho povýšit. Komu to nandat. Zvlášť když vděčný objekt jde všemu tak naproti.

Co s ním ale víc? Zavřít do klády? Vozit v kleci po náměstích?

Zjistil jsem, že tohle asi nechci.

A co říct mladým?

„Tomáš opravdu není rytíř. Dost za to zaplatil a polepil si jméno do zbytku kariéry. Přesto je správné, netrestat dvakrát, nebo třikrát. Už není středověk.“

A písnička? S blogem nemá nic. Včera na mě skočila a na sedmdesátníka dost dobrý...