Starý a ještě starší psy prý novým kouskům nenaučíš...

V poslední době se v médiích i na sítích pořád točí stejná ohraná písnička: svět patří výhradně mladým, dravým a digitálním, zatímco my, co máme na krku padesátku, šedesátku a víc...

... máme pomalu vyklidit pole, zalézt ke zprávám a čekat na penzi. Prej už v sobě nemáme drajv, nestačíme tempu a mladý generaci nerozumíme.

Větší nesmysl aby člověk pohledal.

Když chci někomu ukázat, jak strašně se v tomhle odepisování „starých psů“ plete, sáhnu po muzice. My pamětníci si moc dobře pamatujeme to elektrizující léto roku 1990, kdy se po republice objevily legendární plakáty: Kameny se valí do Prahy. Letos v srpnu tomu bylo přesně 36 let, co Rolling Stones odpálili svůj gigantický koncert na Strahově. Pro víc než sto tisíc lidí to tehdy nebyl jen hudební zážitek, ale absolutní symbol nově nabyté svobody.

A teď se podívejte na tyhle pardály dneska. Táhne jim na pětaosmdesát, respektive osmdesátku už mají dávno v zádech. Mohli by se vykašlat na celý svět, válet se někde v Karibiku a do konce života počítat tantiémy. Jenže oni lezou do studia a sekají do nás jednu novou pecku za druhou.

A koho si vybrali, aby jim šéfoval za mixážním pultem? Andrewa Watta.

Kluk, kterej se narodil v říjnu 1990 – dva měsíce poté, co Stouni bouřili na Strahově! V době, kdy tenhle týpek přišel na svět, byli už přes třicet let hudební legendou.

Nějaký zapšklý dědek od piva by řekl: „Co mi tenhle usmrkanec v kšiltovce bude mluvit do mýho zvuku a mých riffů?“

Jenže Jagger s Richardsem nejsou hloupí. Nemají zapotřebí hrát si na uraženou starou gardu, co se bojí novot. Vzali mladýho kluka s moderním cítěním, dali hlavy dohromady a vznikla z toho neuvěřitelná symbióza. Watt jim dává čerstvej drajv, zvukovou agresivitu a moderní tah na bránu, oni jemu šedesát let absolutního muzikantského mistrovství, charisma a životní zkušenost, kterou si za žádný prachy nekoupíš ani nevygooglíš. Sedlo jim to tak parádně, že u jedné desky nezůstalo a bouchají spolu další věci dál.

O tom, že se dokáží vypořádat se světem kolem sebe i ostrou ironií proti „legendám“ Maga hnutí je taky zapotřebí se zmínit. On i tohle je relikt starých dob. Legrace je lepší než nenávist...

A jak je to u nás v gastronomii?

Ještě nedávno platilo nepsané pravidlo, že kuchař po třicítce byl ve špičkových provozech pomalu veterán za zenitem. Fyzicky zedřenej, vyhořelej, odepsanej. A dneska? Dneska jsou šéfové v kuchyních sakra rádi za každýho pracujícího důchodce. Za „prducha“, kterej ráno spolehlivě dorazí, nehroutí se při prvním návalu bonů, má v rukách řemeslo a u plotny prostě stojí a maká.

A ve škole je to podobná písnička.

Poslední dobou ze všech stran slýchám horlivé pedagogické projevy o „vytváření bezpečného prostředí“ jako o nějakém hlavním, posvátném cíli vzdělávání. Nezlobte se na mě, ale pro mě bezpečné prostředí nikdy žádný cíl nebyl a nebude. Pro mě je to naprostá samozřejmost. Základní lidská slušnost, o které se přece vůbec nemusíme do aleluja bavit – ta tam prostě musí být, tečka.

Mým cílem ve škole je ty kluky a holky ještě sakra něco naučit.

Jsem kvůli tomu fakt už tak starej?

Možná jo. Ale jestli bejt starej znamená stát nohama na zemi, chtít po lidech výsledky a přitom nemít strach dělat s mladýma jako rovný s rovným... pak s tím nemám sebemenší problém.

Naopak!

Důkaz místo slibů :)))