Spravedlnost nejen pro Magora...

... a taky o tom, proč je někdy nad moje chápání, adorace normalizační společnosti a proč ji někdy chápu...

Ivan Jirous byl určitě samorost a chtíc, nechtíc byl také jednou z nejviditelnějších postav undergroundové scény...

U rehabilitace, které se nedožil si možná můžeme říct... „Pozdě, ale přeci...“ . Jemu osobně už je platná jako mrtvému zimník.

Soud rehabilitoval Ivana „Magora“ Jirouse. Očistili naši rodinu, reagovala jeho dcera

Co mě vždycky napadne je pomyšlení, že to nebyl underground, který bojoval s režimem. Určitě ne v prvním plánu.

Byl to režim, který bojoval s undergroundovou scénu, ještě před okamžikem , kdy se k němu připojilo „politické křídlo“ lidí kolem Václava Havla.

Mnohem, mnohem horší než politická platforma je totiž pro všechny autoritativní režimy svobodomyslnost volnomyšlenkářů, jejichž jedinou politikou je žít si po svém.

Zcela upřímně jsem nikdy nechápal, jak se může někomu po normalizačnísm socialismu stýskat.

Na druhou stranu si sám dobře vzpomínám na své dětství, kdy jsem se já a všichni kolem do tmy pohybovali venku pokud máma nezavelela jinak. Dneska to zní jako sci-fi. Nejen kvůli chytrým telefonům.

Samozřejmě i tehdy docházelo k trestným činům a násilí na dětech. Přesto je nezpochybnitelným faktem, že dneska si rodiče partičku dětí bez dozoru v parku před setměním na triko nevezmou.

Je to dobou? Přecitlivělostí rodičů? Nevím...

Nejlepší by byl svět bez politiků. Bez násilí. Jenže jsem realista. My jako celek bez nich neumíme fungovat.

Co tedy s tím ? I přesto, že každý se dopouštíme chyb... Dělat věci aby se člověk nemusel stydět při pohledu do zrcadla by pro začátek mohlo stačit. Klidně u toho můžeme vzpomínat i na Magora.