Spálil jsem někdy guláš ? V kuchyni se můžou stát i horší věci...

Často se mi v diskuzi stává, že některý z mých věrných čtenářů má starost, aby se nepřipálil guláš co mám právě na kamnech...

... rozhodl jsem se potěšit dneska nejen tyto věrné. I náhodné čtenáře. V kuchyni se totiž může stát celá další řada věcí...

Zelí do dršťkové nepatří?

Kdo čte moje blogy pravidelně, možná by neodhadl, že jednou z věcí, které jsem v dobách běhání po kuchyni nechavál na kamnech bublat nejradši ... Byla „Dršťkovka“. Časem jsem se vypracoval ke skutečně prvotřídní verzi této převážně pánské lahůdky. Jedním z jejích základních stavebních kamenů bylo, že ve chvíli kdy běžný smrtelník dává již několikrát scezené dršťky vařit do poslední vody z které pak polévku připravuje... Místo vody použijete silný vývar z vepřových nožiček. (No, není to úplně můj vynález, je to okoukané ze španělské kuchyně . Madridské dršťky jsou docela pojem.) a výsledná polévka dostane další patro chuti a klihu. (Když takovou polévku vyndáte z ledničky, opravdu se dá krájet nožem jako sulc...). Všechen „tuning drškovky“ vám sem sice nenapíšu, přeci jen zůstat autorem té nejlepší dršťkové na světě... Nicméně, v časech mého kuchařského mládí se mi povedlo jedno nechtěné vylepšení , které se úplně neujalo... Pobíhám takhle ráno po kuchyni v hospůdce kde jsem tehdy vařil. Vedle sebe mě na kamnech přede segedín i základ na dršťkovou. Posekal jsem měkoučké dršťky na jemňoučko a jak jsem fofroval ... Vysypal jsem je rovnou do toho segedínu... Bum.

Já sám mám i po letech dojem, že výsledný revoluční pokrm nebyl úplně marný... Ale tolik naštvaných a velkých chlapů v montérkách co tehdy jsem už nikdy potom nezažil.

Zátka od piva nekřupe.

Stejná hospůdka, jen o pár let dřív. Sousedila s pneuservisem. Samozřejmě, celá jeho osádka chodila na obědy každý den. Jednou jsem zrovna na jejich přání připravoval tehdy velice oblíbenou kuřecí rolku smaženou v pivním těstíčku. (Cokoli smaženého je top v prodejích poledních meníček až do dnešních dní...)

Při zadělávání těstíčka ještě nebylo naraženo. Bafnul jsem tedy v lednici „lahváče“ . Otvíráky my pijani nepotřebujeme. Otevřel jsem si ho o hranu stolu a plesk... Víčko od piva někam odletělo. Chvíli mě znepokojovalo, že jsem ho nenašel. Během pár okamžiků milé víčko sešlo z očí, sešlo z mysli... Najednou strčí hlavu do okýnka (výdejového) největší „rypák“ z pneuservisové party. Není sám, na talíři v rozkrojeném závitku leží i pohřešovaná zátka. Do těstíčka se mrška schovala. No, slýchal jsem o ní dalších pět let takřka denně :D

Tatarák s cukrem je nic moc...

Mnohem později jsem se loučil s restaurací, kde jsem vařil několik let. Ano. Vážení kolegové je to ta, ve které se svého času sešla naše blogerská elita :)))

Největší chyba se mě tam povedla až poslední den, poslední hodinu, kdy jsem vařil pro její zákazníky. Věřte nebo ne, i v této chvíli jsem byl naprosto střízlivý. Nicméně, tíha okamžiku na člověka občas asi dolehne. Jedna z posledních obědnávek, Posílám dolů do vinárny ( Z jedné kuchyně se vařila restaurace, vinárna i terasa...) pět prken s tataráky. Kolem masa v mističkách pěkně seřazené veškeré ingredience . Hosté si chtějí míchat. Za chvilku jedou tataráky výtahem zpátky. Osel jsem jim místo soli poslal cukr a zjistili to až při ochutnávání... Jestliže segedín a dršťky se sníst dal, sladký tatarák funguje maximálně jako dávidlo :D

Je to všechno ?

Samozřejmě není. V kuchyni se toho stane opravdu hodně. Já jsem ovšem tradičně nafoukaný egocentricjý šéfkuchařský maniak. Takže jestli chcete pokračování... Musíte si o něj napsat :))))

A písnička ? Jedna z těch časů malin nezralých :) A slušná sestava na podiu ...