Soudružko učitelko, soudruhu řediteli...

Dnešní vzpomínání nebude na muzikanty, ani na muziku. Vrátím se do do doby kdy oslovení z nadpisu bylo normální...

... někde dokonce tvrdě vyžadované.

Netuším jestli existovala nějaká směrnice, nařízení apod. , která ukládala učitelům tohle oslovení vyžadovat. Z druhé strany dospívajícího usoplence mám jen vzpomínky na to, že některý z učitelů toto oslovení striktně vyžadoval a dokonce trestal pokud ho žák oslovoval jinak.

Další člen pedagogického sboru po tomto oslovení nebažil. Když si na to vzpomenu, tak zpětně vidím jak některým vyhovovalo, když jsem si soudruha nechal od cesty...

Například skvělou češtinářku, která docela riskovala, protože v našem literárním kroužku kam jsme chodili v počtu 2 ks žáků (Nebylo nás moc, uznávám, ale náš zápal pro literaturu byl nehraný) nás velmi zlehka seznámila i s literaturou tehdy samizdatových autorů. Dneska se jen můžu domýšlet, co všechno tímto riskovala. Nehledě na skutečnost, že Gorbi byl tehdy v módě a konec soudruhování doslova klepal na dveře.

Listopad 89 mě dohonil těsně před vstupem na „učňák“ a díky tomu jsem s tímhle oslovením zažíval někdy až obskurní příhody...

Ruštinářka, která se pár dní po generální stávce rozplakala ve sborovně nad hrozící ztrátou přátelství se SSSR (Skládal jsem tam zrovna pro zeměpisáře nějaké mapy.) se projevila velice flexibilně. Byť původně patřila k těm, kteří titul soudružka učitelka tvrdě vyžadovali... Už v březnu přinesl mladší brácha poznámku, že ji opakovaně jako soudružku učitelku oslovil...

Zatracené automatismy !

Stejně pružný byl i ředitel státního podniku kde pracoval můj táta. Jelikož jsem ho občas potkával a vždy musel zdravit jako soudruha ředitele... V prosinci 89 mě už opravoval... „Pane řediteli Filipe! Vždycky pane! „ Brzy poté se z něj stal vážený podnikatel, který svoje předchozí soudruhování dokázal slušně zobchodovat, ale to už je jiný příběh.

Můžete se divit, že moje generace tehdejších adolescentů v tom má dneska někdy zmatek?

Často to vypadá, jako by Československo bylo přeplněné bojovníky s komunisty, ale my si to pamatujeme jinak...

Já osobně jsem se naučil taky nesoudit. V botách nikoho z těch starších jsem nechodil a odpuštění je dobrá věc. (Na druhou stranu, když odpuštění, tak pro všechny. Ale i to by byl jiný příběh.)

No a poslední vzpomínka je na první den na nové škole. Září 1990. Učil jsem se pro Restaurace a jídelny. Naše uvítání probíhalo v sále dneska již neexistujícího kina Hvězda.

Když jedna z organizátorek uváděla ředitele Koželuha, proběhlo to zhruba takhle: „A nyní k vám promluví soudruh ředitel...“ Chvíle trapného ticha... „Pan ředitel Koželuh“.

Inu, co k tomu dodat :D

Zase ty automatismy :)))

A písnička ? Taky dobová...