Snad se ani letos ve škole nezblázníme. Jak učitelé, tak z nás naši žáci :)

Konec srpna je za námi, hříšníci z loňska si odkroutili doklasifikace a my můžeme konečně začít s čistým stolem.

Letos je toho spousta, na co se těším. První ročníky na učebním oboru i na hotelovce už si na můj předmět nebudou muset kupovat učebnice. Během prázdnin jsem jim nachystal kompletní podklady do online tříd. Zvlášť od výukových videí ve stylu anime, navíc lehce šmrncnutých herní terminologií, si slibuju, že by je to mohlo bavit o chlup víc než listování zažloutlým skriptem. Ale uvidíme, praxe ukáže.

Na ta videa jsem opravdu zvědavý... Tohle bude k mezinároní kuchyni.

Čeká nás taky řada čistě gastronomických akcí. Hned v půlce září startujeme tradičním Prvním zvoněním, kde budeme se čtvrťáky z hotelovky krmit stovky hostů – tentokrát v rytmu Karibiku. Na papíře to vypadá lákavě, teď už zbývá jen ta drobná maličkost: uvařit to, vyladit a v plné parádě naservírovat.

Pak už to pofrčí ráz naráz. Soutěže, moduly, projekty... Ale nejvíc ze všeho je to stejně o lidech. O těch drobných dramatech, absurditách a hláškách, které ze školního prostředí dělají nesmrtelnou disciplínu.

První lekci z dětské upřímnosti jsem dostal nedávno na příměstském táboře. Ptal jsem se dětí, co je ve škole vlastně nejvíc baví. Odpověď přišla bez váhání a s odzbrojující jistotou: „Přestávky a tělocvik!“ Univerzální pravda, která platí bez ohledu na století.

Druhá perla se mi povedla přímo v rozvrhovém chaosu. Nevšiml jsem si, že mám přesunutou výuku do jiné učebny, suverénně jsem nakráčel dovnitř a nic netušící studenty lycea něžně vykázal z jejich vlastních míst. Pointa? Za tři roky po maturitě u mě mají slíbenou oficiální omluvu. A věřte mi, nezapomněli na to a pravidelně mi to s úsměvem připomínají.

Největší šok jsem ale utrpěl loni při sběru anonymních zpětných vazeb od prvaček na hotelovce. Léta jsem zvyklý, že prváci opatrně píšou, abych trochu zvolnil, že jedu moc rychle. Tyhle holky – hotové Amazonky – se ale vzácně shodly na úplně jiném verdiktu: Míň mluvit a víc toho dělat! Podaly mi to s takovou vervou a plamenem v očích, až mě to málem posadilo na zadek. Říkám si, že tahle nastupující generace Alfa bude v některých ohedech ostřejší jízda než předchozí Zetka.

A jako bonus? Loni nás poctila Česká školní inspekce. V kuchyni u plotny jsem si jistý v kramflecích, ale za katedrou ve třídě mívám pořád lehkou trému – přece jen to není moje původní domovské teritorium. Navíc kdo mě zná, ví, že mluvím dost nahlas. (Ví i proč.) Po hodině jsem se tedy opatrně vydal za paní inspektorkou a mimo protokol se zeptal, jestli na ty děti moc neřvu.

Výsledek mě dostal: „Pane Vracovský, to je super! Máte ty nejlepší předpoklady k tomu, aby vám tady v odpoledních hodinách nikdo neusnul.“