S tátou na houbách a napořád...

Teprve se rozednívá. Chladný ranní vzduch voní vlhkým mechem, jehličím a spadaným listím. Tátovi pod nohama křupou větvičky.

Rozepnutej vaťák, modráky a holiny. Takhle si ho pamatuju odjakživa. Protože i na ty houby spolu chodíme co jen pamatuju.

Už to není jako dřív, hůř se mu dejchá. Po tý prodělaný embolii už to zkrátka není úplně ono a krok má o něco pomalejší, ale i tak je nám spolu náramně fajn. Nikam nespěcháme. Les má svůj vlastní čas.

„Fildo, až se vrátíme, musíme ještě skočit na to dříví za kůlnou,“ prohodí táta a opře se na chvilku o větev, co sebral jako o hůl. „Než zasněží, chci to mít nařezaný a srovnaný pod střechou. A Mařenka říkala, že o víkendu musíme obrat ty švestky vzadu u plotu a svařit povidla, jinak to spadne a shnije.“ „Jo a taky bychom měli dozdít ten kousek verandy, ať do toho nefouká.“ přisadím si a kývám, že jo, že náš čas je nekonečná veličina.

Sluníčko už trochu vylezlo nad stromy a vzduch se pomalu hřeje. Zastavíme se na kraji paseky.

Na chalupě už je teoreticky všechno hotovo a řešíme nesmrtelnost chrousta. Třeba jaký to jednou bude. To ještě netuším čeho všeho se dožiju. Takže tohle mu ve skutečnosti nikdy neřeknu. „Tati a víš jak těžký to jednou budou mít kluci? Budou muset dokonale rozumět všemu. Ženskýmu tělu i duši. Kdo nebude dokonalej, ten se nechytá.“ A on mi samozřejmě nikdy nemohl odpovědět: „Ještě že máme chytrý holky... Ale z našich časů Fildo.“

Neznatelě přidá do kroku. Já na chvilku ztrácím pojem co je možný a co ne...

„Vydrž tady ještě chvilku. Mrknu tamhle za ty smrčky, za nima vždycky bejvá hafo klouzků...“ usměje se. „Mařenka nám udělá polívku, jen co je doneseme.“ Za chvilku mi modrá zmizí z očí a slyším jen tlumené praskání větviček.

Chtěl bych mu toho tolik říct.

I přesto, že jsme si toho spoustu řekli.

Sám ale v té chvíli nevím, že Mařenka ho přežije skoro o dvacet let.

Tu polívku dneska přesolí a bude ji to mrzet.

Táta už spoustu věcí nikdy nezjistí. Neseznámím ho s Haničkou (Se kterou, myslím si, by si skvěle rozuměl.)

Protože brzy zmizí mnohem dál, než do mladý smrčiny.

Babička s oblibou říkávala: „Když se lidi budou jenom rodit a nikdo neumře, tak se sem brzy nevejdeme.“ A měla pravdu, samozřejmě. Jenže ten stesk, kterej člověka občas zčistajasna přepadne, tohle moudro nevyléčí. To už babička neříkala.

Dneska vím proč. Ve chvíli, kdy tohle člověku doopravdy docvakne, přichází o tu dětskou nevinnost, která se nedá nikdy vrátit.

Přesto... Když zavřu oči ještě dokážu přivolat tu chvíli, kdy voní les a tátovo krok je slyšet někde blízko.

Tahle fotka je někdy z devadesátek. To nám ještě pár let zbejvalo. Je na ní uprostřed ještě starší brácha. Focená je na základně, odkud se na houby vyráželo.

Tuhle fotku jsem sem už dával. Poválečné léto. Já ještě třicet let nejsem, ale je tam vidět táta , s pejskem v náručí babička, prababička stojí vlevo. Paní co tátu drží neznám. Taky je tam vidět holubník. Za tím zábradlím vpravo v patře byl čeledník. Jednou tam budu moc rád spávat pokaždé, když přijedu. Nebude to moc pohodlný, protože pro jídlo a pití to budu mít přes dvorek. (Tedy pokud se tam zrovna nebudou sušit klobásy.) Ale budu tam mít pocit, že jsem tam „vlastním pánem.“