Řezník u nás v ulici bral od našeho táty klobásy a salám, který udil. Zhodnocoval tak peníze, které získal prodejem balícího papíru. Za týden ho, podle vlastních slov, prodal 14 kg, samozřejmě za cenu masa...

Ty klobásy a salám pochopitelně prodával jen prověřeným známým. :-)

V bodu A máte naprostou pravdu, naštěstí tihle noví majitelé uměli "podnikat" jen postaru, tak velmi brzo většinou zkrachovali. A ještě k té kávě, přidávala se soda do sušeného logru, líp to napěnilo. A myslivec stál 10kčs, Koňak 60. Kdo by poznal rozdíl.

Kdepak, řezník měl za krámem šedivýho trabanta a babička ho ještě politovala, jak to má těžký:))

Zeptejte se na to otce Markéty Pekarové. Byl řezník.

Stačí porovnat podmíru piva za 3,90 Kčs s podmírou u piva za 70 Kč, a hned máte porovnání mezi šizením v restauracích za socialismu a dnešním "pseudokapitalismu" u nás.

Tuzemak a Key rum. Cinzano a Metropol. Ředění džusu nebo hořčice. I na oblohach se dalo dobře vydělat

Pouze s poznámkou "malého detailu". Tehdejší rum /dnešní tuzemák/ měl 40 procent a Key rum 52 procent alkoholu. A ten naředit, aby to nikdo nepoznal, šlo jen stěží.

To ješte nic neni , rád vzpomínám na prasáckého kuchaře z jedné podzámecké restaurace,co kradl jako straka ( to je ale samozřejmé), co si za celý den neumyl ruce ani po použití WC, či jiné činnosti a když přijel nemecký autobus z turisty ( a že jich tam bylo) tak se jim šťastně a zlomyslně vymočil do polévky. No a protože byl i zlý a primitivní, tak se tím ještě po směně chlubil. Budiž mu zeme lehká !

Ale když už se sem tam politika stejně zatáhla, dovolím si ještě dvě poznámky.

1) Dodneska se pořád zaobývám otázkou, zda se u nás nemohlo přeci jen privatizovat jinak. V Malé privatizaci mraky hospod, restaurací a ostatních pohostinských zařízení skončilo v rukou právě těch kdo si v nich na ně nakradli .Další značnou část kupují veksláci... Poznamenalo to celou porevuluční dekádu. A podle mě to ruku v ruce s nedůsledným vypořádání se s komunistickým režimem ( a tím rozhodně nemyslím žádné šibenice, nebo lágry) ovlivňuje naše životy doposud.

2) Bětšinou asi netušíte, kolik sil uklízení toho chlívku po těch hochštaplerech stojí. Ale jsem hrdej, že jsem toho součástí a že se to daří. Úroveň našeho a spřízněných řemesel šla po roce 2000 nahoru tak, až jsem tomu chvílemi nevěřil. A nostalgické vzpomínky na to, kde jsem se dobře najedl i předtím nic z toho nezpochybňují. Taky jsem měl své oblíbené podniky. Celek však stál za prd, počínaje hygienou a konče tím co nám ládovali na talíř.

Dodnes si pamatuju školení "pingla" na botelu Albatros: Martini za 17,60, s citronem 19,80 a s ledem 23,10. Nedivím se, že pak kompletní kuchyňské osazení disponovalo jedněmi z prvních videorekordérů (tehdy za 35 000).

Měla jsem v rodině hospodského tak vím, že máte pravdu. A taky že nejvíc se vydělávalo na pivech, ono zase tolik lidí tenkrát na obědy nebo večeře do restaurace nechodilo. Řekla bych, že restaurace si kvalitu vzhledem ke konkurenci už hlídají. Mě nyní zklamaly výrobky z Opavie, máslové sušenky, věnečky piškoty...ty mají do původní kvality hodně daleko.

Vzpomněl jsem si na p. Kodeta ve filmu Vrchní prchni.

Chuťově rozdíl nepartnej, cenově značnej.