Haškův Švejk je často zkratkovitě uváděn jako „humoristický román“. Ale každý, kdo knihu četl nebo viděl skvělý film, potvrdí, že za vnější satirou se ukrývá veliká bolest a někdy přímo omračující hrůza. Dílo je označováno jako „mrazivá tragédie pod maskou smíchu“. Opilý feldkurát z kazatelny vojákům vyčítá, že „jdou raději po trnitý cestě hříchu“ a chce je všechny postřílet.

Hašek byl neukázněný a temperamentní člověk, který sice v Rusku dělal komisaře, ale brzy se jim na to vyfláknul a když se vrátil domů, vůbec se k tomu nechtěl vracet. Hašek si vyzkoušel všechno – jako král Šalomoun v Bibli. Haškův Švejk je tak geniální právě proto, že originálním způsobem odhaluje, že příčinou války je poslušnost. Švejk není hloupý, jen jako zrcadlo odráží absurditu a hloupost. Právě proto kniha zaznamenala celosvětový úspěch a byla a je překládána do desítek jazyků. Je to forma naděje, která ukazuje, jak mocný může být ten nejposlednější a jak bezmocní a hloupí mohou být ti na vrcholu.

Tak příkrý bych na něj nebyl... Byl to Bohém.

Děkuju. Jsem moc rád, že zdravý rozum nechcipl pod slunickovou září horkého dne.

Také děkuji.

Titulek je stejná lež jako ty bláboly některých politiků o spálené zemi, které přebírá značná část jejich voličů. Největší ránu v sebevědomí národa nám udělala v moderní historii druhá světová válka. Po Mnichovu a mobilizaci přišlo politické rozhodnutí vzdát se. Je třeba si přiznat: neměli bychom sebemenší šanci. Existují modelace historiků ve spolupráci s armádními taktiky a podle nich bychom jako země byli totálně zdevastováni. Na začátku vzniku protektorátu Hitler začal ničit cíleně vedení organizací jako jsou Sokol, Skaut, apod.. Věděl proč. Hlavní jádro v nich tvořili legionáři, kteří do Sokola přivedli celé své rodiny a budovali v nich vztah k vlasti. Zabití Heydricha bylo obrovským činem, žádný jiný národ nedokázal něco podobného, byl to nejvyšší nacistický činitel, co byl během války zabit. Ten dosah nedokážeme ani docenit. Odstranili jsme nejen tvůrce holocaustu, ale člověka, který měl zotročit nebo vyhladit celé národy a u nás zlikvidovat sebemenší odpor. Nikdo se nenašel, jen my! Přes všechno, čím si prošla socialistická armáda, tak ten duch vojáků z první světové, kdy z vesnic zmizely celé generace mladých mužů a šel dějinami dál, přetrvává dodnes. Naši profesionálové to dokazují na misích, ve strukturách NATO, kde patříme ke světové špičce, byť jsou snad nejhůře placeni a špatně vyzbrojeni. Je to cítit i v mladé generaci, důkazem budiž i jejich velký zájem o vojenské přijímače, ani náhodou nejde o těch čtyřicet tisíc. Na ty ubožáky v našem národě, kteří si neváží vlastních padlých a živých, kteří něco dokázali a pro tuto zemi, aby se v ní dobře žilo, udělali a obětovali svůj čas a zdraví nemám nic než pohrdání. Je to pro mě odpad, který se shlukuje do různých debatních kroužků a skupin na sítích, místní prostor nevyjímaje. Díky za článek a přeji hezký den

Stupidita války je v Osudech dobrého vojáka Švejka popsána dokonale. Bohužel současná propaganda válku podporuje, mnoho lidí je pak v podobně nadšení, jako když vojáci CK mocnářství táhli do boje, pak jim sklaplo, jak píše Jaroslav Hašek a nejen on.

To ano, ale není důvod se zaklínat povahou Švejka... Američané a jejich povaha/odvaha se taky nezaklíná Hellerem, byť napsal skvělý protiválečný román...

Je třeba dodat, KÝM je tento mnohdy oblíbený NARATIV nejčastěji prezentován...

Nerad bych se pouštěl do rozborů a analýz událostí starších než 100 let. Na to mám příliš málo znalostí.

Ale WW2 nám dává různá zajímavá srovnání. Např. Finsko (cca 5 mil. obyvatel) se celkem úspěšně bránilo agresi ze strany tehdejšího SSSR (cca 250 mil.obyvatel). Rusáci měli přesilu 50:1 a jednoznačné vítězství si vybojovat nedokázali. Nebo třeba Polsko se bránilo (hned na dvou frontách) i v situaci, kdy se naděje na úspěch limitně blížila k nule. Ale Poláci si zachovali základní instinkty a přesvědčení, že bránit se je správné. Anebo Balkán, Němci ho obsadili celkem snadno, ale fakticky mu nikdy nevládli neboť místní partyzáni byli proti.

Němci proti nám měli převahu 5:1 (po odečtení německé menšiny 6:1). Co by za takový poměr sil třeba takoví Finové dali.

Tak svým způsobem partizánskou válku jako Finové jsme volit opravdu nemohli... Věru tady pro to nejsou přírodní podmínky.

Zaslouženě trefená kamna.

Díky.

Každá doba má své hrdiny i sraby. Oba přívlastky je třeba zasadit do kontextu doby. Je jednoduché odsoudit např. člověka, co podepsal spolupráci s STB....pak je třeba fajn se podívat na film Vlny, kde je dobře ukázáno ,že to nemuselo být jednoduché ,ale vlastně životní rozhodnutí .

Jaroslav Hašek se dal v Rusku do služeb komunistických zločinců, byl rudým komisařem a měl podíl na bolševických zločinech. Napsal sice zajímavou knížku o Švejkovi, ale ona i Leni Riefenstahlová točila úžasné řemeslné dokonalé filmy.

Vaše srovnání Jaroslava Haška a Leni Riefenstahlové je naprosto nepřiměřené. Hašek se sice stal bolševickým komisařem, ale tuto epizodu svého života zcela zavrhl a odmítal se k ní vracet. Haškova tvorba – včetně Švejka – je hluboce anti-autoritářská, antimilitaristická a vysmívá se jakékoli státní mašinerii a slepé poslušnosti. Švejk je vnímám jako geniální satira na absurditu války a byrokracie. Švejk systém neničí zbraněmi, ale tím, že plní jeho rozkazy tak doslovně, až ho zesměšní. Hašek dává hlas obyčejnému člověku drcenému bezcitnými tyrany, kteří píší dějiny. Hašek po návratu z Ruska na politiku zcela rezignoval a upil se k smrti.

Dílo Leni Rifenstahlové sloužilo k aktivnímu budování kultu osobnosti a fašistické ideologie. Jednotlivce potlačuje a kolektivizuje. Na rozdíl od Haškova humoru je její tvorba vážná, monumentální, patetická a oslavuje absolutní poslušnost a sílu. Člověk je v jejích záběrech pouze součástí geometricky dokonalého, pochodujícího davu podřízeného vůli diktátora. Jejím stylem se stále inspirují nejhorší diktatury světa (typicky Severní Korea). Rifenstahlová plnou osobní odpovědnost za službu nacismu nikdy nepřijala.

Spousta lidí ráda kritizuje, jací strašní my Češi jsme a samosebou tím myslí, že oni jsou ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Švejk do určité míry odráží naši "národní povahu", ale trochu jinak - když něco nemůžeme změnit, když je to silnější než my, děláme si z toho aspoń legraci. Černý humor a schopnost (i záliba) zesměšňovat cizí hloupost (včetně nadřízených a vládců), to je ta naše "švejkovina". Dokázali jsme tak přežít i nejhorší chvíle a zase se zvednout a jít dál. Přesně jak říkáte s tím osmašedesátým - obětovat se v předem marném boji je možná hrdinské, ale taky úplně hloupé.