Pro mě není Petr Fiala démon, ale jeho odchodu určitě nelituji...

... a taky si chci krátce vzpomenout na jedno výročí, které prošlo bez povšimnutí a které s odkazem Petra Fialy vlastně souvisí.

Kdyby tady byl někdo kdo mě čte poprvé, či náhodně tak jenom ve zkratce zmíním, že jsem z oslav výsledků voleb před čtyřmi roky došel do stádia, že letos jsem volit nešel vůbec. Poprvé za svůj dospělý život. (A že už to nějaký pátek bude.)

Petr Fiala přinesl tento týden na Hrad demisy své vlády a samozřejmě to ve veřejném prostoru mělo velký ohlas. Z jedné strany vzdechy, že odchází éra slušnosti a zodpovědnosti. Z druhé strany téměř orgasticko/živočišné oslavy jako by se zavírala brána do Pekla.

Nemyslím si ani jedno. Česko určitě není Peklem, byť se ho tak mnozí (A podle výsledku voleb úspěšně.) snaží vylíčit. K odpovědnosti a slušnosti se trošku rozepíšu.

Podle mě nestačí jenom si držet stále vyladěnou image profesora. Důležité jsou i výsledky toho, co se snažím tu méně, tu více sofistikovaně sdělovat. A jestliže je končící vládě vyčítáno, že neuměla dobře komunikovat své úspěchy, já ji dávám za vinu ještě jedno.

Každy kdo jakkoli zapochyboval o čemkoli z jejího portfolia je dneska označován za fašistu, nacistu, russáka, veřejného nepřítele.

Když však došlo na lámání chleba, nedošlo k výrazným volebním ziskům u antisystémových stran. To že se volilo proti Fialově vládě jistě není dáno jen tím, že všichni čekají ty holuby létající do huby. Domnívám se, že spousta lidí už se prostě dál nechtěla nechat urážet.

To podle mě není výsledek ani odpovědnost, ani slušnosti.

Jen výsledek toho, že strana za kterou jsem já sám dlouhé roky „kopal“ propadla emocím. Byť zabaleným do pěkného pozlátka.

Bohužel tím od sebe odstrkuje i celou řadu těch, kteří mají většinově stejný světonázor. Což podle mě navíc není ani moudré.

A to výročí ? Před pár dny uběhlo sto let od úmrtí Jindřicha Šimona Baara. Není moc tuzemských autorů, které bych četl radši. Podle mě je v jeho tvorbě i nadčasový lék pro dnešní rozháranou dobu. Místo povrchního povyšování se, mít prostě rád lidi. I takové, kteří před spaním nelouskají filozofické spisy. Sdílíme spolu jeden domov. Otevřenou nenávistí a pohrdáním „těmi druhými“ nezíská nikdo nic.

Pane Bože!Všecky struny v srdci
mém již popraskaly.
Jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mě – dej – abych
směl na ni zahrát
píseň o lásce k této
tvrdé kamenité zemi.J. Š. Baar