Před lety by mě opravdu nenapadlo, že nejdůvěryhodnějším politikem pro mě bude Petr Pavel

A ne, nebylo to jen tím, že nebyl až tak veřejně známý. Jeho roli v NATO jsem samozřejmě zaznamenal.

Ale asi jsem ještě chtěl věřit na pohádky o politicích s minulostí bez poskvrnky. Kariérní voják mezi ně nepatřil. A prosím, nebavme se o odpracování. Nebavme se o statečnosti. ČSLA kolaborovala s okupační mocí a sám jsem zažil ve svém okolí, jak i na sklonku osmdesátek šikanózní vůči mladejm klukům uměla bejt. Pominu skutečnost, že Petr Pavel s chotí vyrůstali oba v tvrdém komunistickém prostředí, které jim muselo notně hlavu vypláchnout. A nepopiratelná statečnost? Sama o sobě není kvalifikací pro nic. Kolik válečných zločinců bylo statečných...

To všechno jsem zvažoval, než jsem ho ve druhém kole prezidentské volby sám volil. Toho všeho jsem si samozřejmě vědom i dneska.

Přesto opakovaně tvrdím, že tato volba zmého pohledu „menšího zla“ dopadla dobře.

Jasně, někdy mě udivuje marketing ve stylu PP vyskočil padákem, než dopadl na zem operoval vzácného Orla, opravil dvě letadla a po dopadu zachránil koťátko. Jenže taková je dneska zkrátka doba. S tím nic nenadělám.

Co mě však fascinuje jsou ty fauly, kter musí strpět.

Třeba běsnění kolem nejmenování Filipa Turka ministrem.

Něco o jeho předchůdci.

Odkaz

Nebo nejnověji k vetování zákonů. Jak na tom byl třeba Václav Klaus?

Odkaz

Je dobře, že rozdivočelá vláda Andreje Babiše má nějakou oponenturu, která udělá pořádek i v tom kde jsou Ústavní mantinely pravomocí prezidenta, premiéra.

Co mě zaráží, že to dřív neudělal při řadě příležitostí někdo jiný.

A ano... Prezident není něco jako Král v Monarchii. To samé ovšem platí pro Andreje Babiše v premiérském křesle. Někdy je mi ho až líto. Těšil se na většinovou vládu, jenže v praxi, má li udržet koalici pohromadě je ten prostor mezi Macinkou a Okamurou tak nekonečně širý a bude se dál rozpínat, že se vlastně ani o většinovou vládu nejedná. A frustrace už na něm podle mě začíná být znát.