Ota Klempíř, nebo Standa Pekárek?

Včera jsem si po letech dal jeden díl seriálové Volhy a od té chvíle vím, že musím něco napsat směrem k dnešku...

Odkaz

Kdykoliv se v médiích objeví další jméno z archivu StB – naposledy třeba Oto Klempíř na ministerstvu kultury –, spustí se na sítích stejný rituál. Zástupy internetových spravedlivých okamžitě oblékají soudcovské taláry, brousí gilotiny a předhánějí se v tom, kdo napíše plamennější odsouzení.

Při sledování téhle lidové spravedlnosti mám ale čím dál častěji pocit, že si pleteme reálnou historii s televizní fikcí. A hlavně: že si odmítáme přiznat, kolik z toho myslitelného Pekárka v sobě vlastně nosíme my sami.

Standa Pekárek ze seriálu Volha nebyl obětí režimu. Nebyl to ani tragický hrdina, kterého fízlové zkroutili do kuličky a hrozili mu kriminálem. Pekárek byl čistý, krystalický oportunista. Udával s úsměvem, protože chtěl jezdit ve Volze, vozit celebrity, brát dýška a mít z toho osobní výhodu. Byl to člověk tak amorální jak jen to jde.

Jenže realita sedmdesátých a osmdesátých let málokdy vypadala jako Pekárkův veselý cynismus. Většina lidí, kteří tehdy podepsali vázací akt nebo udělali ústupek, nebyli vypočítaví Pekárci. Byli to obyčejní, často velmi mladí lidé, kteří prostě jen dostali živočišný strach. Strach z kriminálu, strach o rodinu, strach ze zničené budoucnosti.

A v tom je ten zásadní rozdíl: Pekárek udával pro zisk. Většina ostatních selhala ze slabosti.

Byť to dneska v internetových diskuzích vypadá, že Československo bylo rájem bojovníků proti komunistům, nic není vzdálenější pravdě.

Chartu 77 podepsalo 1 900 lidí.

Statisíce je odsoudilo...

Odkaz

Odkaz

Dnes, o padesát/čtyřicet let později, je hrozně snadné být hrdinou. Sedíme v klimatizovaných kancelářích nebo na gaučích s chytrejším telefonem v ruce a píšeme kategorické soudy. Dneska vás za názor nikdo nezavře na pět let do vězení, nevyhodí vaše děti ze školy a nepřijde vám zdemolovat byt. Největším projevovaným rizikem je pár naštvaných smajlíků pod příspěvkem.

To neznamená, že máme minulost vymazat, relativizovat nebo ze selhání dělat hrdinství. Podpis spolupráce s diktaturou byla chyba a skvrna. Ale je potřeba mít trochu pokory a rozlišovat mezi těmi, kteří ten systém budovali pro svůj prospěch (Pekárci), a těmi, kteří v krizovém momentu prostě lidsky selhali (Klempířové).

Když Ježíš v Bibli řekl zástupu, který se chystal kamenovat cizí hřích: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem,“ všichni pomalu odložili šutry a odešli. Dnešní internetový zástup by ty kameny s chutí naházel všechny, a ještě si to natočil na „socky“.

Než tedy začneme znova kádrovat něčí selhání z roku 1984, položme si poctivou otázku: Opravdu jsme si jistí, že bychom v jednadvaceti letech, v šedé mrazivé místnosti s mašinérií StB za zády, byli ti neohrožení hrdinové? Nebo se to puzení házet kameny bere z pocitu studu, že máme kousky Standů Pekárků někde hluboko v nás?