Nesežralo mě to. Dnešní mladý to nakonec taky nesežere.

Sedí naproti mně u stolu v rohu kavárny. Kapuci neslušně staženou do čela. Před sebou nějakou ohmatanou knížku.

Podle toho jak z té kapuce divně čumí, bude to čtení nejspíš od Jáchyma Topola. Vytahaná mikina se mezi ty secesní stolečky tady taky moc nehodí. Vypadá pěkně nervozní. Prstama pořád škrábe hranu stolu.

Celkovej výraz ? Navrch suverén. Uvnitř k smrti vyděšená zranitelnost. Svět je stvořenej jenom proto aby ho štval. A není v něm kousek pevný půdy pod nohama.

„Co tě vlastně nejvíc krká?“ ptám se ho a usrknu ze šálku černý a lahodně hořký kávy.

Kluk pokrčí rameny. Pohled zapíchne někam do stolu, jako by tam hledal únikovou cestu.

„Nevím,“ prohodí šeptem. „Všechno. Ti lidi venku. Jak se tváří, že něčemu rozumí. Jak mi všichni plánujou.“

„A čím chceš být ty?“

Zasměje se. Takovým tím krátkým, suchým smíchem, v kterém není ani špetka radosti.

„Já chci mít hlavně klid na svůj svět. Básničky, holky, taky nějaký sny bych ještě měl. Jenže... nejde to. Ať se hnu kam se hnu, pořád na mě někdo, nebo něco čumí, jako kdyby mě to chtělo sežrat. A... a já jednou budu pryč. I to psaní veme čert...“

Poslouchám ho a v krku mi lehce vyschne. Ten pocit neklidu, ten vnitřní tlak, ten pocit, že vás tma kolem brzy sežere i s botami. Není to nic co bych kdysi neznal.

„A co s tím děláš?“ zeptám se.

„Nic,“ řekne a poprvé se mi podívá přímo do očí. Je v nich dravost i tichá prosba o nápovědu. „Snažím se tomu odpustit. A sobě taky. Jenže... Jenže to vůbec nejde.“ Na konci se skoro zajíkne.

Mlčíme. V kavárně cinkají lžičky o porcelán, venku po ulici spěchají lidi s deštníky a život běží dál ve svých zajetých kolejích.

Dívám se na něj. Na ty jeho stažený mladý rysy, na ten vzdor, kterej je docela chatrný brnění. A v duchu mám chut mu říct tisíc moudrých rad. Že všechno přejde. Že devadesátky nebo nový milénium, kavárna nebo ulice, svět se vlastně vůbec nemění. Že kulisy jsou jiný, ale ta nejlidštější obava – ten strach, že nás to v osmnácti sežere – zůstává úplně stejná.

Nic z toho stejně neřeknu. Protože vím, že by mi nevěřil. Musí si tím projít sám.

„Neboj se,“ promluvím nakonec spíš pro sebe, ale tak aby to slyšel. „Nesežere tě to.“

Kluk se zvedne. Bez slova přikývne, zapne si zip u bundy a otočí se k odchodu. Sleduju jeho záda, jak prochází kolem zrcadla na stěně kavárny.

A v tom zrcadle na zlomek vteřiny potkám vlastní pohled.

Na židli naproti mně nikdo nesedí. Stůl je prázdný. Jen vedle mého šálku leží trochu zažloutlý, zmačkaný novinový výstřižek z Lidových novin. Je na něm datum 5. srpna 1993.

Pod mým vlastním jménem je tam černým písmem vytištěná báseň osmnáctiletýho kluka, kterej si tenkrát myslel, že ho svět dočista spolkne.

A nakonec to nejen nebylo tak strašný. Nakonec to byla jízda.

xxx

Jak vidíte už je třeba aby zase začala škola. Bo mě mírně hrabe. Ale hrabe tak, že mám potřebu to nasdílet :)

Ostatně myslím si, že nezapomenout jaký to v těch osmnácti bylo... Je základem toho aby mě to nesežralo v padesáti jako učitele na střední :DDD

Vždyť by to byla celkem škoda, když jsem došel až sem.

Za pomoc se získáním scanu díky Patrikovi a všem kdož se na tom podíleli :)