Nemusíš bejt hned jako Gabčík s Kubišem...

Chtěl jsem napsat něco k dnešnímu datu, ale nechci opakovat dřívější blogy. Nakonec z toho vyšlo tohle...

Upřímně si myslím, že nejen Gabčík s Kubišem by z toho měli radost. I ostatní, kteří za necelý měsíc umřou v kryptě. Žijeme běžný život, všední starosti a radosti. Kvůli tomu oni umírali...

Často si říkám, kolik volovin člověk v životě udělal. Ale nikdy si neříkám co by kdyby... Ona i chyba je součástí osobnosti, života.

Podstatný podle mě je, aby člověk neblbnul s vědomím, že někomu ubližuje. A aby u toho nebyl spokojenej.

Na spoustu věcí jsem taky přišel s věkem. I když... Upřímně! Přestal jsem flámovat protože jsem zmoudřel? Nebo spíš proto, že se to po čtyřicítce zlomilo a z utržení se ze řetězu si několik dní připadám jak ve frontě na Charona převozníka?

Kdepak jsou ty časy kdy člověk nemusel spát, rychle střízlivěl a připadal si nesmrtelnej. Dneska pravidelně soutěžím se slepicema kdo zalehne dřív a věřte nebo ne, zvlášť teď když se dni prodlužují je hravě strčím do kapsy. Jsem Spací King! O tom tedy žádná!

Taky míň koukám na horory a víc na romantiku. Poučený tím, že život je mixem obojího. Jen mě to pěkný zkrátka víc chutná. Strašidlo navíc vidím každé ráno v zrcadle. Bohatě mě to tak stačí...

Dneska už taky vím, že nedostanu Nobelovku. Nepodívám se na měsíc. Nebudu prohánět padouchy s koltem proklatě nízko u pasu. Princezen jsem se už taky nazachraňoval dost a nebyl jsem v tom moc dobrej. Dokonce počítám i s tím, že se nikdy nebudu dívat na svět ze stupátka Kukavozu.

Přesto bych neměnil. S vděkem za zázraky, který zažívám dnes a denně.

A co bych řekl svému mladší já, kdybych s ním mohl mluvit? Vzhledem k dnešnímu datu mám celkem jasno. „Ty vole! Nemusíš bejt zrovna Gabčík nebo Kubiš. Nejseš takovej hrdina. Ale prostě se snaž dělat věci správně! To bohatě stačí! A počítej s tím, že i pád na hubu je cesta vpřed...“