Někdy má vzpomínání na „devadesátky“ sladkou pachuť...

Snažím se sepsat píhody, příběhy a touhy z dob ranných devadesátch let. Jak jsme vařili, jak jsme žili... Tady je druhý střípek o který se na blogu podělím...

Dneska s děckama na hotelovce dělám francouzské palačinky – Crêpes Suzette. Pomerančový karamel, flambování Grand Marnierem, tenounké těsto jako pavučinka. Klidná, elegantní práce. Když vidím ty patnáctileté holky, jak se u pánve soustředí a smějí, když jim ten alkohol blafne, na chvíli v té kuchyni cítím čistou radost. Mladé holky, co mají celý život a všechny lásky teprve před sebou.

Jenže stačí pohled na tu obyčejnou obracečku na palačinky a mně z té pomerančové vůně zbyde na jazyku jenom hořkost. Vzpomenu si na Jarušku.

Jaruška u nás v devadesátkách dělala pomocnou kuchařku. Byla to čtyřicátnice, strašně hodná ženská z hluboce věřící rodiny. Doma se starala o nemocnou mámu, s chlapama neměla zkušenosti vůbec žádné – jestli do té doby vůbec nějakého měla, tak leda z rychlíku. Polévky, knedlíky a právě ty obyčejné, tlusté české palačinky, to byl její rajón.

A pak se zničehonic v kuchyni objevil Karel.

Nebyl vyučenej kuchař, ale jako záskok a pomocná ruka na směně fungoval skvěle. Prošedivělej chlap, na zádech batoh plnej historek z celého světa, a když přišel víkendový blázinec, uměl sakra zabrat a podržet nás. Netrvalo to dlouho a ti dva se dali dohromady. O Karlově minulosti nikdo z nás nic nevěděl, nikdo se neptal – v té době měl každej druhej v gastru nějaké tajemství. Hlavní bylo, že Jarka vedle něj úplně rozkvetla. Jako kdyby se po čtyřiceti letech poprvé nadechla. Karlos občas utrousil nějakou chlapskou narážku u piva, ze které bylo jasné, že si Jarka konečně užívá i život v posteli. Poprvé letěla letadlem, poprvé viděla moře. Byla to regulérní pohádka.

Trvala přesně půl roku.

Pak se Karel oběsil. Našli ho ráno. Ukázalo se, že ten prošedivělej chlap s milionem historek dělal někomu bílého koně. Měl na sebe napsané úvěry a podvodné leasingy za desítky milionů. Ti lidé v pozadí potřebovali čisté jméno a Karel jim ho prodal za těch pár měsíců iluze štěstí pro Jarušku. Když se smyčka utáhla, nezvládl to.

Jarka tehdy zestárla během jednoho dne o dvacet let. Ten lesk v očích zhasnul a já už ji nikdy neviděl se usmát. Začala pít. Tvrdě, tiše, schovaná za hrncem s polévkou. Upila se k smrti dřív, než pětkrát zamrzl Bolevecký rybník.

Oficiálně se tehdy nic nevyšetřilo. Spisy se založily. Jenže když jsem se o pár let později díval na seznamy firem, které v té kauze figurovaly a ze kterých odtekly ty desítky milionů, jedno jméno tam vyčnívalo nad všemi. Člověk, který tyhle bílé koně kupoval na jedno použití a pak je nechal chcípnout.

Zase ten Tichý.

Ten chlap, co dneska z televizní obrazovky mluví o rodinných hodnotách a morálce v politice, má základy své kariéry postavené na hrobech lidí, jako byl Karel. A na zlomeném srdci jedné hodné ženské, která chtěla jenom jednou v životě vidět moře...

A dnešní písnička ? Dneska by oslavil 94 narozeniny...