Nejsou to bufety po čem se nám stýská, je to naše mládí...

Taky vzpomínáte jak všechno bylo takové... Chutnější ? Na místa, lidi, příběhy ... Všechno co odvál čas a uvízlo hluboko ve vzpomínkách ?

Když jedu okolo bývalého bufetu Adrie, v místech kde se dneska prodávají mobilní telefony...

Často si jako spousta ostatních Plzeňáků vzpomenu na dršťkovou s houskou na kterou jsem sem pravidelně chodil. Bývalo tady tak narváno, že pivo jste si na rozdíl od jiných podobných institucí mohl dát jenom k jídlu. Jen tak samotné, se tady nepodávalo.

Díky tomu se v Adrii minimalizoval počet „somráků a dojížďáků“. Ostatně „dojíždět“ stejně nebylo co. Forma zdejších kuchařek byla vždy prvoligová, na zbytky se nehrálo :)))

Člověk by musel být blázen, aby na talíři, či v bujonšálku něco nechal...

Mým dnešním studentům by se to těžko vysvětlovalo. Tehdejší jídlo na uštípnutém talíři by se na „instáči“ moc nevyjímalo. Stejně tak jako v ubrousku omotaný hliníkový příbor.

A už vůbec nevím jak by dnešní omladina pochopila, nebo vstřebala výše zmíněné „dojížďáky“ :)

Stejně tak vysvětlovat někomu jaká lahoda je zakusovat k té dršťkové vdoleček a celé to spláchnout pivkem jako křen... To je úplně nepřenosné.

Někdy slýchám, že ty vzpomínky jsou nějakou nostalgií po „socíku“. To já si nemyslím ani náhodou. Jíst a milovat se totiž lidi musí, ne podle toho jaký zrovna vládne režim. Naopak. Často to dělají okolnostem navzdory.

Na mé rodiče byla „zaděláno“ během nacistické okupace. Táta se za války narodil, mamina v červenci 45. Kdyby k tomu dědečkové a babičky přistupovali, že „teď né, teď se to nehodí..“ neobtěžoval bych vás tu dnešním blogem :)))

Ale k nostalgii k dobám kdy byla tráva zelenější, nebe modřejší a svět zkrátka voněl líp se přiznávám rád. Je to nostalgie po mládí. Dávkovaná po malých kapkách zcela neškodná :)