Natvrdlej rocker a vzpomínky na devadesátky...

Základku jsem prošel jako slušňák. Jenže už jako slušňák jsem toužil psát poezii a když se u mě zlomil patnáctej rock...

... došlo mi, že abych mohl opravdu psát o věcech, o kterých chci... Měl bych je především znát jinak, než jenom z knížek, nebo vyprávění...

Samozřejmě jsem na tý cestě objevů jak chutná život zažil docela dost srandy a mám na starý kolena nač vzpomínat...

Poslední dobou docela dost často myslím na Radka Zíku. Hrozně dlouho jsem ho neviděl z oka do oka, ale od chvíle kdy nastoupil jako zpěvák k dneska už si troufnu říct legendárnímu tuzemskýmu bigbítu, skupině Turbo mě Radek skáče na obrazovce tabletu víc než často...

Kdysi jsem mu napsal pár textíku, pak ho pár let neviděl a Radek se s kamarádem rozhodl otevřít hospodu. V tý době fungoval v tom baru v Černý věži naproti Plzeňskejm Masnejm krámům (Já si za boha nemůžu vzpomenout jak se jmenoval, ale třeba některý krajan pomůže), kam jsem za ním vyrazil.

Dokud mě nesklátí smrt, nebo o vzpomínky nepřipraví ten strejda z Němec... Nezapomenu jak Ráďa ve chvíli kdy mě uviděl vytřeštil oči a zcela upřímně povídá „Ty krávo Filipe. Ty si ztloustnul! Ty se mi do tý kuchyně nevejdeš!“

Nakonec jsem se vešel, ale bylo to jen tak tak...

Z toho podniku, kterej si Radek se Zdeňkem Boháčem (Což byla troufnu si říct další devadesátková legenda, která k mýmu městu patřila.) otevřel je těch vzpomínek strašně moc.

Jiný to ani bejt nemůže. Místo plný muzikantů, devadesátek a časů, který jsou definitvně fuč. Oficiální zavíračka byla v jedenáct večer. Nikdy se ale nechodilo domů dřív než nad ránem. Víkendem byl celej tejden a když přišla partička ke kartám, jelo se i několik dní a nocí v kuse.

Kterou z historek dneska vybrat? Asi Jabka...

Jestliže jsem považoval Radka za nejlepšího hard rockovýho zpěváka široko daleko, Mirek Hanuš zvanej Jabko byl pro mě jednička mezi kytaristama. Radost, že můžu popíjet a klábosit se svým hrdinou byla veliká. Opakovat už se to nikdy nebude a taky bych to už dneska určitě nepřežil...

Před pátou ráno jsem pravidelně volal taxíka s scuknul ho (Bydlel cestou) domů. Pokaždý s myšlenkou na jedno: „Nooo, zejtra dám pauzu, vyspím se a budu hodnej.“

Jenže když jsem před devátou přišel zpátky (Otvíračka byla až hodinu před obědem) většinou ten nezmar už seděl na baru, diskutoval s barmanem a ve chvíli kdy mě uviděl vesel hlásil „Jseš/jsem na řadě! Popojedem!“

Nebyl jsem nikdy dostatečně silnej abych dokázal odmítnout...

A víte co? Popravdě toho ani nelituju.

V pubertě jsem neměl psát o čem... Dneska můžu ty historky o muzice, flámech, holkách, básnících a vůbec o tom všem podstatným tahat po desítkách. A určitě to občas udělám...

No a co si dneska zahrajeme? Přeci musíme to Turbo s Radkem. Protože už tehdy to byli kámoši, třeba bude nějaká další historka i o někom z nich :)