No já nevím moji prarodiče bydleli v jedna plus jedna v pavlačovém domě, kde se vstupovalo chodby rovnou do kuchyně, bez předsíně, bez koupelny WC na pavlači. Nikdy se nechtěli přestěhovat a byli tam šťastní.

Víte z jaké jsem rodiny, měla jsem až do dospělosti jedno kolo, nikoho nenapadlo uvažovat o jiném, když bylo v pořádku. Můj bratr taktéž. Ano, měli jsme chalupu (Vodu venku v pumpě, suchý záchod), chodili jsme lépe oblékaní, než naši vrstevníci a měli jsme televizi a později magnetofon. Okolí to považovalo za luxus a my také.

Jisté je, že technologický pokrok jde kupředu a většina má dnes všechny možné nástroje a přístroje usnadňující život, to je v pořádku, ale ty věčné nářky a nechuť pracovat, hlavně se bavit, jsou protivné a navíc demotivující.

Já myslím, Filipe, že pravda je vždycky na půli cesty, a to i v tomto případě. Dostupné bydlení je. Jenomže ne ve velkých městech a v Praze na Václaváku. Pokud chcete bydlet a nemáte peníze, holt musíte do nájmu, třeba někde v pohraničí nebo na vesnici. My to taky jednoduché neměli. Hypotéka s úrokem 12%, nezaměstnanost přes 20%, žádné domácí porody, žádné lesní školky, by vyvolaly pád vlády. Jo, podnikatelé to měli v něčem jednodušší a v něčem složitější, ale tehdy neexistovaly žádné dotační programy, ÚP vám nedal nic, rekvalifikační kurzy byly o ničem. Neříkám, že to dnes má mladá generace lehčí. Ani náhodou. Ale to neměli ani my. A prošustrovali nebo vybudovali jsme toho úplně stejně jako generace tato. Jsou čtyřčlenné rodiny (a není jich podle obsazenosti málo), které jedou na celodenní výlet do Aqaparku, kde nechají pět litrů (za den!!!) a potom ještě na sedm dní do Chorvatska a v zimě na čtyři dny do Krkonoš. Nevím, možná by stačil párkrát výlet do lesa s namazaným chlebem a potom by bylo i na hypotéku. Ne, ne, ne. Nikdo nemá důvod ukazovat prstem, jak je druhá generace ta špatná a vyvyšovat se. Ale taky nikdo nemá důvod plakat. Vždycky to nějak jde. Jen se musí chtít a musím něco omezit a nějakých radovánek se vzdát úplně. Protože nic není zadarmo a za všechno se platí, byť politici a youtobeři říkají něco jiného. Hezký den

Skutečný případ - otec tříčlenné rodiny oznámil své sestře, že jí nemůže poskytnout pomoc s umístěním matky do Alzheimer centra, protože po prodeji domu v hodnotě x milionů nemá peníze. Když mu volala, aby za umírající matkou aspoň zajel, byl zrovna na jedné ze svých tří zahraničních dovolených během šesti týdnů. Máme se opravdu velmi, velmi, velmi špatně. A jenom dodám, že mu není šedesát. Takže pravda, vždy to nějak jde. Někdy s arogancí sobě vlastní, jindy se snahou pomoci. Ti první budou za hrdiny, druzí za blbce. Ale žijeme pod jednou střechou.

Absolutně nesouhlasím se základní myšlenkou článku, že mladí nemají motivaci se o něco snažit, protože nevidí perspektivu. To je naprostý nesmysl!

Mladí musí najít respekt k realitě světa, ve kterém žijí, jinak dopadnou na "hubu". Ale i takové padnutí na beton, má léčivé účinky a je nejlepší cestou k poznání, že každý sám je nedílně odpovědný za svůj život.

Autor má pravdu, že se toho hodně prošustrovalo a že se mnozí dnes mají nezaslouženě líp, než jiní. Ale to není důvodem k tomu, aby někdo jiný ztratil motivaci k tomu, aby na sobě a na své životní úrovni tvrdě pracoval. Miliardy lidí na celém světě musí tvrdě makat na tom, jen aby měli střechu nad hlavou a denně co jíst, protože ví, že záleží jen a jen na nich, jaké se mají dnes a jak se budou mít v budoucnu. Nevím, co je na tom špatného na poznání, že jen tvrdá práce zajistí každému spokojený život. Bylo tomu tak vždy a osobně nevidím důvod, proč na to nemělo platit dnes pro generaci "Z" !

Realita je poněkud jiná - hodně mladých vůbec nemá zájem se pouštět do dobrodružství vlastního bydlení, protože je pro ně výhodnější být u rodičů - takových případů nám opravdu hodně. A v podstatě se nemusí starat o nic, střechu nad hlavou mají, starostliví rodiče vždy něco připraví, takže žádné těžké makání není na pořadu dne. Tedy jestli neberete jako tvrdé makání posty influencer, youtuber či tvůrce instastory, kde se kromě lajků často škemrá o příspěvky a dárečky...

Nechápu to věčné skuhrání. Válku jsem nezažila, jsem ročník 49, ale svět se z ní vzpamatovával dlouho. Rozbitá města, zdevastovaná výroba a u nás navíc bolševik zničil všechno, co ještě bylo k něčemu. Fabriky postupně chátraly (mám na mysli budovy a vybavení na kterém byli zaměstnanci nuceni vyrábět), zemědělství neefektivní, obchod zcela zaostal. Za dráty se podíval málokdo a maximálně do "spřátelených" krajů.

Dnes je všeho nadbytek, kdekdo jezdí po světě, mnozí bydlí ve svém, každý může dělat do chce, ale stále jen slyšíme kvílení nářky nad hroznou dobou.

Považuji to za rouhání.

tady se mýlíte. Základní problém dnešních lidí v euroatlantickém světě je to, že je velmi těžké rozeznat, jaká činnost vlastně dává smysl. To vede k psychickým problémům, k problémům motivačním a dalším

To zato když bylo všechno rozbité, tyhle potíže neexistovaly. Na nějakou docela dlouhou dobu bylo úplně jasné co se má dělat. Kromě toho, na tom vybuldozerovaném poli sutin se stavěly nové struktury, které hověly novým lidem a novým poměrům, další rozdíl od doby dnešní. Nepodceňovat, jaký jsou tyhle věci luxus, i když nepřináší pohodlí nebo spotřebitelský výběr

Nezlobte se, ale jste, podle mého, dost mimo. Obdobná situace (problémy s bydlením, zaměstnáním pro absolventy ..... ) je i jinde, kde žádnou privatizaci neměli a dalo by se polemizovat o tom, jestli něco prošustrovali. Osobně vidím problém v něčem jiném. Ohromně stouply naše nároky, požadavky a spousta lidí má pocit, že má na nějaký standard právo. Všichni, nejenom generace Z, jsme si odvykli šetřit a čekat na splnění svého snu.

Bydlíme v okresním městě. Práce tady je, ve fabrikách je i 30000 měsíčně. Kupa mladých to tak dělá, že tam jdou na půl roku, vydělají si na kauci a zařízení, něco našetří a mezi tím se můžou poohlédnout po něčem zajímavějším. S manželem takhle dělá 7 mladých kluků.

Koukla jsem na byty v rozmezí 2+kk až 3+1, je jich přes 20 k okamžitému nastěhování. 2+1, 70 m2 plus komora, přímo v centru, 6500 Kč nájem, 15000 Kč kauce, celkové náklady i s elektřinou 11500 Kč. To pro mladé nezní špatně, že? Pár metrů vedle 3+kk s balkonem, 72 m2, 8800 Kč nájem, 20000 Kč kauce, celkové náklady 15000 Kč.

Netvrdím, že to dnešní mladí mají lehké, ale když si vzpomenu na to, jak jsme v 90. letech zoufale hledali bydlení a za družstevní garsonku jsme původnímu nájemníkovi museli dát 50 000 Kč (vzpomeňte si, jaké byly platy) a srovnám to s loňským rokem, kdy jsme vybírali z asi 10 bytů a do dvou měsíců jsme byli v novém.

A teď to zkuste v Praze.

"Bydlení se dneska už tak snadno nepořídí, ani nepostaví." Pane Vracovský, asi jste nestavěl za socialismu. Já ano. Nejdřív vydělat peníze, pak sehnat nesehnatelný materiál, následně řemeslníky a mohl jste dokonce i stavět. Přitom průběžně vydělávat peníze a svépomocí stavět. My stavěli, teda moji rodiče to začali, pak stavba po jejich smrti 10 let stála, protože my byly nezletilci bez příjmů. Po ukončení studia jsem pokračovala, akorát ty peníze jaxi nebyly... Suma sumárum stavěli jsme celých 43 let (a to ještě netuším, jak dlouho rodiče šetřili peníze, aby se vůbec stavět mohlo. Pokud "pouhých" 7 let, pak ta stavba trvala nikoli 43, ale rovnou 50 let), než RD dokončil až můj potomek. Tak jestli chtějí dnešní mladí stavět svépomocí, každý týden navléct montérky a makat, mají možnost. Dovolená? Pojem neznámý, stavěli jsme a peníze šly především na stavbu. Tehdy ani firmy, co by stavěly na klíč, nebyly. Ale dneska si každý myslí, že se ty domky nastavěly lusknutím prstu.

Aspoň tehdy nebyla nezaměstnanost, to znamená, že každý měsíc byly peníze.

Dovolim si částečně nesouhlasit. Do 25 studuji, pak si chtějí užívat, cestovat. A ve 30 zjistí, že mají sice spoustu zážitků, ale holý zadek.

Pokud ten čas ve světě využijí k nasbírání znalostí a zkušeností, pak mají sice ve třiceti holý zadek, ale doženou to. Pokud to proflákali, jejich chyba.

Když jsem byl mladý já, tak na naši adresu starší generace podobně nadávala, že nic neumíme, chceme se jen bavit atp. Ještě si to dobře pamatuju. Takže o dnešní mladé nemám nejmenší strach.

Kdyz mi bylo dvacet, mohl jsem taky makat jako šroub, ale ten byt byl také nedostupný.

Čekání v pořadníku, hledání "tlačenky", nebo dávka štéstí.

Takže autor je tak trochu vedle.

Korupce, uplácení, podmazávání, tedy pojmy v naší společnosti neznámé.

Moc vám nerozumím, ale moje generace 50+ už nemovitost získala ve většině případů za peníze. Protože byty co šli do privatizace se nás minuli v nich bydleli naší rodiče. Hypotéky začali banky nabízet okolo roku 1995-6 a úroková sazba byla cca 12-15% ručit většinou musel člověk i druhou nemovitostí. ceny nemovitostí prodělali v tomto obdoby stejně raketový růst jako nyní. To co stálo v 93-94 200 000 v 97 už bylo za 600 000. Ale hodně mě na tom rozhovoru vadí ta odevzdanost a rezignace. A ještě jeden příběh mě tam extrémně rozzlobil. Jedu si boltem a řidič mě povídá mám byt našetřil jsem si na něj 1 500 000 šlo to v pohodě. K tomu bych chtěl říct, že našetřit 1 500 000 trvá i při šetření 10 000 a běžným zhodnocením, které v té době nebylo zas tak jednoduché 11 let. A řekne sám od kterého roku by člověk co se dnes živí jako řidič boltu by byl schopen šetřit 10 000. Byty za 1 500 000 prodávaly někdy okolo roku 2013 v mém regionu menší krajské město. Takže bych musel začít šetřit v roce 2002 a teď mně řekněte byl by ten obyčejný člověk schopen v tomto roce měsíčně odkládat 10 000, aby na být našetřil? Na mě ten rozhovor neudělal dobrý dojem.