Lidskej život je taková chvilička, že si ani neuprdnou hvězdy...

Jestli pro mě mimo funkce pracovního nástroje a adresáře na přátele mají sociální sítě nějakej dobrej dopad...

... pak je to skutečnost, že slouží jako osvěžovna vzpomínek na ty maličký chvilky, který dělají ze života... Život?

Nejde o „velký chvíle“ kdy se píšou dějiny, které pak zfalšuje kronikář aby to bylo přesně tak jak potřebuje potentát tahající právě za delší nitku historie.

Jde spíš o intimnosti a drobky času. Pryč je doba deníků. Fotoalba a diapozitivy vzal čas. Záznamy ranných kameramanů rodinných oslav dneska vypadají mile a ... Staře samozřejmě.

Když tak o tom přemýšlím nejstarší příběhy osvěžoven zrádný paměti na které se můžeme mrknout jsou jeskynní malby. Zjevná touha zachytit mihotavej okamžik pomíjivej jako bytí samotný... Ta bude sahat až tam někam k okamžiku sebeuvomění, kdy někdo nakreslil obraz do písku, bláta... Každopádně dávno před prvního pantátu, který nám pomaloval stěny jeskyně.

Kronikou dávno mrtvých příběhů jsou taky místa kde žijeme. Jako malýho mě fascinovalo u nás v lese pár vrásek v zemi. Tam kdysi stávalo Keltský hradiště a takový místa vždycky probouzej fantazii každýho kluka.

Dneska už tak daleko moje představivost nedosáhne. Asi to bude tím, že věkem ztrácíme svý schopnosti. A co je asi nejsmutnější ? Než zjistíme, že bejt dítě je superschopnost, tak nám proteče mezi prstama nenávratně pryč. Nezbývá než po ní zbytek života marně toužit. To v lepším případě. V tom horším na ni zapomene navždycky. Jen tak si dokážu vysvětlit, tu krutost kterou někdy lidský bytosti druhejm lidskem bytostem projevujou.

Kam ale moje osahávání časů minulých dojde i dneska? Třeba k tomuhle stavení... No, není to zrovna palác, nebo hrad... Ale moji předkové tady provozovali hospodu někdy za časů F. L. Věka. Lásky, sny... Věci který se nám zdají nepřekonatelný. Jednou za ně umíráme, jindy jsme schopní zabít. Pak pomine ten moment, z hlediska Vesmíru jenom mžik... Krátkej jako když si prdnou hvězdy a všechno je pryč.

Ten dům ještě pořád stojí kus cesty na jih od Plzně.

Druhá fotka, která na mě nedávno vyjukla na „sockách“ je tahle. Hospoda, kterou jsem jako šéfkuchař otvíral měla v podobě v jaký je dneska svoje desátý narozeniny.

Sestava co už se spolu nikdy nesejde, protože co bere smrt je v téhle podobě existence definitivní. Ale něco je zkrátka jasný... Šťastný jsme byli a nikdo nám to nevezme.

A tak to musí bejt. Stejně jako jídlo i život chutná nejlepšejc díky kontrastu chutí. Jenom sladkej by se přejedl rychle. Teprve kyselý sousto mu dá ty správný grády...

Tuto je jednou daný a jasný jako facka.

A písnička ?

Vlastně má s blogem společného dost... Na PJ Harvey ujíždím asi celej celej dospělej život. Je jenom o kousek starší než já. Tenhle týden oslavila narozeniny a ... No... puboši už zrovna nejsme :)))