Kolik nám budete za ten guláš ochotní zaplatit ?

A nejenom za guláš, ale třeba i za pivo ? Dvojku bílého, nebo kávičku s dortem ? Nějaký čas jsem aktuality z gastronomie neglosoval ... a dneska, dneska by to šlo :)

Poměrně v pravidelných intervalech se objevují články, kde někdo z restauratérů vysvětluje kolik je fér cena za hladinku ležáku, nebo porci guláše, který vám servírujeme na talíři...

Pokud by laskavý čtenář mého dnešního blogu byl studentem, který chodí na mé hodiny , dostal by jako první otázku „Jaký je hlavní důvod toho, že se někdo rozhodne otevřít si hospodu, restauraci,kavárnu, bar...?“

Mezi nejčastější odpovědi patří : „Baví ho vařit.“ , nebo „ Nakrmit zákazníky.“, případně „Chce si vydělat...“.

Ano, ta třetí možnost je správná. Pominu pár procent podniků které si někdo pořídil jako pračku na peníze, nebo protože nemá kde utratit zlaťáky vydělané ve svém hlavním oboru... Výsledkem podnikání v gastronomii, stejně tak jako kdekoli jindě je generovat zisk.

Není to legrace, musíte zvládat řemeslo, marketing, počítání... V lepším případě se taky vyplatí být trošku vizionář. Když cokoli z tohoto portfolia schází, máte zaděláno na problém.

Ke generaci zisku je třeba taky náš host, zákazník, náš pán...

Je to on kdo si rozhodne kolik u nás utratí, nebo ne...

Na nás je, nastavit si marži tak abych byl výdělečný a zároveň aby cenová hladina nevyhnala zákazníka ke konkurenci.

Pokud konkuruji jen cenou a jsem dlouhodobě v červených číslech, nejde to donekonečna. Pokud mám ceny fér, ale zákazník je neakceptuje, padám do „červených“ protože nepokryju náklady.

Řešením je bud nějaká změna strategie, nebo zavření podniku dřív, než mě přivede na buben.

Zároveň je třeba nikdy nespustit ze zřetele, že ikonický „spokojený zákazník“ je prostředkem, nikoli dosaženým cílem.

Zní to sobecky ? Není, je to přeci podnikání jako kterékoli jiné.

Takže jaká je fér cena toho gulášku, nebo hladinky kterou ho spláchneme ? Tu má každý jinde podle svých nákladů.

Mě osobně jsou velmi podezřelé podniky s velmi nízkou cenovou hladinou. Bohužel letitá zkušenost praví, že většina z nich buď ohýbá tržby, nebo mzdové náklady... Případně obojí.

Je to takové neblahé dědictví, které si můj milovaný obor nese od devadesátých let a zbavuje se ho jen velmi pozvolna... Pozvolna, ale přeci. Nezbývá než se utěšit s jedním z našich nejznámějších přísloví... „Lepší pozdě, než nikdy.“

A písnička ? S blogem nemá nic společného, ale novotou vonící klip jedné z mých oblíbených kapel propaguji rád...