Dnes zaslouzena a castecne i dezolatni karma.

Vypiskan z oslav bude kazdy, kdo se vcas nepostavil na spravnou stranu. A pokud tento prokremelssky kolaborant na oslavy ani nevkroci, tak ta stejna parta lidi, ktera bude vypiskavat, se rozdeli na 2 tabory. Jeden bude pistet o neucte kremelsskych onuci ke svatku demokracie, ta druha bude nacky a onuce zesmesnovat.

A budou se u toho poplacavat po zadech a tvarit se, jako ta lepsi a vyspelejsi cast naroda.

Dnes s vámi souhlasím i já. Dodám jen, že to nejsou "obyčejní" lidé, kteří se jen tak rozdělili na dva tábory. Tuto situaci soustavně a záměrně vytváří a rozdmýchávají politici, různí aktivisté i média.

Zjevně to máme v DNA. Chceme svobodu pro svůj názor, ale žalář pro opačný názor.

Jistá skupinka si za potlesku médií svátek zprivatizovala. Kádrují, kdo ho smí uctít a kdo musí být kamenován. Už to není o svobodě, ale o schváleném papaláštvů a toho jsme si užili vrchovatě před listopadem.

Dobrý den, no asi to platí nejen na naši "Roklinku". Díky za návštěvu...

Já bych Petru Pavlovi aplaudoval třeba jako ministru obrany nebo náčelníku generálního štábu Armády České republiky.

Na vojenské úrovni je převlékání kabátů běžnou věcí. Neříkám, správnou. Říkám, že běžnou.

Například po bitvě na Bílé hoře někteří vojáci poražení stavovské armády byli ihned lanařeni důstojníky vítězného vojska, aby přešli k nim.

Kdyby Petr Pavel zůstal na úrovni vojáka, sice bych si i tak o něm myslel své, ale ještě by se to vešlo do mezí toho, co podle mého názoru lze tolerovat.

Ale funkce prezidenta republiky?

Prostě se mi příčí, aby člověk, který pro minulý režim pracoval v armádě, tedy v represivní silové složce, který nejenže byl v KSČ, ale dělal tam i předsedu základní organizace, a který v přihlášce do KSČ uváděl, jak o dvacet let dříve celá jeho rodina podporovala vstup ruských vojsk do Československa, nyní hlásal morálku o tom, jak tehdy bylo špatné to, na čem on vědomě začal budovat svou kariéru.

Uvedu příměr, který jsem v minulých dvou letech už několikrát napsal:

V roce 1975 zatkla policie našeho souseda ze stejného patra stejného vchodu našeho domu. Doslova souseda, od jehož bytu nás dělila jediná zeď, jejíž jedna strana byla u nás a druhá u nich. Zatkla ho zcela právem, protože delší dobu vykrádal automobily na parkovištích. Odseděl si dva roky, pak se vrátil a až do koncem života žil a pracoval jako poctivý člověk. Když o padesát let později ve věku 80 let zemřel, tak jestli existuje Bůh, předstoupil před něj už jako očištěný člověk.

Přesto se domnívám, že by nebylo vhodné ho třeba o 35 let později zvolit do funkce prezidenta republiky. Ono to tedy nepřipadalo v úvahu, protože on jako většina lidí o tom nikdy neuvažoval. Ale kdyby se o to teoreticky pokoušel, nebylo by to u takového člověka vhodné. Obnovit úctu v rámci normálních občanských vztahů, to ano. Blahopřát mu k šedesátinám, pozvat ho třeba na víkend na chatu nebo naopak přijmout jeho pozvání, to po čase též ano, ale nebylo by vhodné, aby člověk s kriminální minulostí (míním tím skutečnou kriminalitu, nikoli tu politickou) byl prezidentem republiky.

Funkce prezidenta republiky je reprezentativní a měly by s ním být neslučitelné některé věci, které jsou za jiných okolností slučitelné třeba s funkcí ministra.

Petr Pavel podle mého názoru nikdy neměl být prezidentem republiky.

Snad už období vyhazování květin od památníku skončilo, ale to teprve uvidíme.

Snad jo.

Co jem dělal 17. listopadu 1989 asi nezapomenu. Byl jsem v Budějcích na vystoupení brněnské undergroundové skupiny Pro pocit jistoty (dodnes si pmatuju jejich song „Drž hubu a neviř prach“) a cestou zpátky jsem měl bouračku. Kdž jsem pak v pondělí 20. 11. přišel ráno na šichtu potlučený a zafačovaný, kolegové na vlečce se mě ptali, jaké to bylo na Národní třídě. –

Marně jsem jim vysvětloval, že tam jsem nebyl.

O tom, že události následné doby nám pak přinesly výrazně vyšší míru svobody než za bolševického svinstva, dodnes nepochybuju. I když jsem pochopitelně zaznamenal, že v novém tisíciletí tendence k omezování svobody žel opět úspěšně sílí. I to, že na tom levičáckém omezování svobody ze západu se podílejí stejné nátury (neřkuli někdy i tytéž persony) jako za levičáckého omezování svobody z východu. – Nezvývá mi, Filipe, než doufat, že až takového hnusu jako za bolševika se nedožiju (přinejmenším proto, že stihnu dřív skapat).

Díky Vladimíre.

Někteří pískat prostě musí. Možná nejhlasitěji budou pískat ti, kteří by měli lézt kanálama, jak rádi doporučují těm, o jejichž minulosti se veřejně ví.

A pak tu máme opět chvilkaře. Chvilkaře odpočaté a nadržené . Proč by nevyužili toho, že bude hodně lidí tak jako tak venku...

prepáčte, malo byť plus.

Slova "Možná by neškodilo, mít trochu přijetí i pro ty, se kterými nemusíme souhlasit..." by měla být tesána. Vám samozřejmě karma!

Díky moc :)

Věřili jsme (domnívám se, že snad většina z nás), že už nikdy do žádného zadku nepolezeme, tedy že budeme naprosto suverénním, svobodným a demokratickým státem. Představa doby, v níž se po 36 letech nacházíme, by nám tehdy připadala naprosto absurdní.

Byli jsme asi hodně naivní.

Možno nie naivní, ale nekonzekventní.

Nevím, kde jsem přesně byl 17.11. toho roku, ale protože to byl pátek, dodělávali jsme se skupinou učňů druhého ročníku fasádu na kravíně v Dolní Lhotě. Byl tehdy, do té doby, docela hezký listopad a my dohaněli skluz, protože mého předchůdce vyhodil předseda JZD pro neschopnost. Ale co vím jistě, až do neděle, 19.11. jsme u nás vůbec netušili, že se v Praze něco děje. Až když jsem se díval v neděli večer na televizi a přerušili vysílání, aby předseda Pitra uklidnil v mimořádném projevu občany, bylo jasné, že se "něco" děje. Okamžitě jsem naladil Svobodnou Evropu... No a už to jelo. Zatímco počasí začalo přituhovat, v politice tomu bylo naopak. Shromáždění na zlínském náměstí před radnicí a parkování žiguláka na kopci, abych to ráno "nastartoval", generální stávka, kdy šéfíci ještě vyhrožovali a nikdo nevěděl, co vlastně ještě může přijít, protože lampasák Zbytek volal na sjezdu družstevních rolníků po obnovení pořádku a nabízel služby své tankové divize... No a potom aktivní zapojení do OF,kde se vyjadřovala nedůvěra a odvolávali funkcionáři na podniku. Až po zrušení "vedoucí úlohy KSČ" jsem tomu pomalu začínal věřit. Měl jsem sice trochu problém s tím "sametovým" "nejsme jako oni", ale když ono to všechno vypadalo tak slibně. Havel slíbil, že už ŽÁDNÉ vojenské pakty, žádné zbrojení a Klaus, že když si teď utáhneme opasky, tak začneme rychleji dohánět ten německý "ekonomický vlak". Tehdy jsem jim dokonce věřil... A dokonce i tomu, co dnes považuju za Fialův špatný vtip. Tedy těm "německým mzdám".

Když se za těmi šestatřiceti léty ohlédnu, tak je to dnes docela velké zklamání. Ten německý vlak se nám samozřejmě spíše dál a dál vzdaluje, ale paradox je, že mne to zas až tak moc nemrzí. Nejvíce, co mi vadí je to, že se obloukem vracíme do té doby předešlé. Jednu "díru" jsme vyměnili za druhou a cpeme se do ní se vší vehemencí, protože prý nemáme na samostatnou, suverénní státní politiku. Selektivní pravda a láska a už vůbec se neobejdeme bez nějakého nepřítele...

Nesmysl. Němci jsou na tom sice pořád lépe než my, ale již ne několikanásobně. Běžte se zase s tou svou záští užírat za Vidlákem.

17.11. 89 věděl málokdo, co se děje. TV nás informovala o průvodu, který se změnil v potyčku s SNB, když místo plánované trasy zamířil směrem na Hrad. Svobodná Evropa uvedla ubití studenta příslušníky SNB. Ten den jen málo lidí vědělo, jaké to bude mít konce, ale naprostá většina doufala, že to, co tu léta panovalo, půjde do háje. Lišili se jen představou, do jak hlubokého. Asi nikdo nevěděl, že se v džungli nakonec ztratí poctivost, k moci se dostanou noví lumpi skrytí v zákulisí a z otrocky podanného Kremlu se změníme v "ochotně" poddaného Bruselu.

Njn, taky jsem měl jiný starosti. Dnešní dobu tak negativně jako Vy nevidím. Díky za vstup.