Když dohrál Paranoid bulel jsem jak želva... Ozzyho odcházení.

Každé kytarové sólo někdy dohraje a zpěv utichne. To co zůstane se nedá dost dobře vtěsnat jen na digitální stopu... Některé otisky jsou spíš „kérky“ na srdci...

Jedna věc je jasná. Když dohrál Paranoid skončila jedna éra (nejen) rockové muziky.

Jak ten čas letí. Tohle video je z roku 1970 a je na něm stejná původní sestava Black Sabbath, která stála na pódiu i v Birminghamu 2025.

Vzhledem k tomu co se traduje o životosprávě rockových hudebníků a co „Princ Temnoty“ osobně provozoval zcela veřejně... Můžeme možná mluvit rovnou o zázraku :)

A co že se to včera vlastně v Birminghamu odehrálo ? Ať je to srozumitelné i pro hard n heavy nepolíbené laiky ?

Poslední koncert legendárního Ozzyho Osbourna se vyprodal za čtvrt hodiny

Ozzy Osburne se loučil s živým vystupováním před fanoušky. Vrcholem celého večera pak byl set s původní sestavou Black Sabbath.

Byť se cesty kapely a jejího zpěváka roku 1979 na dlouhou dobu rozejdou, lze je jednoznačně označit nejen za hudební, ale i sociologický fenomén. Ostatně i já jsem jako dítě ryl do školních lavic nápis Black Sabbath dávno předtím, než jsem je začal doopravdy poslouchat.

Nakonec zmíněný rozchod byl výhrou pro obě strany. „Sabatům“ se skvěle dařilo i s dalšími zpěváky a Ozzy...

No Ozzy ulovil mraky nových rockerských duší, protože dokázal oslovovat i publikum těžkým kovem nezasažené.

Navíc velice dobře pochopil i požadavky nové doby. Velký rozruch svého času vzbudila reality šou Osbournovi. Očividně ovšem drží třesoucí se prst na tepu dodnes. Prý „Klonujte mě bastardi :D „

Klonujte mě, vy bastardi. Ozzy Osbourne prodává svou DNA v plechovkách od čaje

Ten prst je roztřesený, protože jeho majitel bojuje s Parkinsonovou chorobou. Proto se na poslední vystoupení musel fest chystat, ale samozřejmě už nepobíhal po pódiu. Zpíval jak jinak než trůnu temnot...

S Parkinsnem bojovala i moje maminka, která by předevčírem oslavila osmdesátku a kterou jsem s velkým úspěchem kdysi nutil tuhle hudbu poslouchat. Takže když dohrála poslední skladba bulel jsem jako želva. Ale nebylo to nepříjemný a nebyla to bolest.

Vlastně je to požehnání, mít dovoleno takovou éru zažít...

A neméně fajn bylo poslouchat „Sabaty“ se svou mámou :)