Kam se poděla ta naivita české hospody?

Je ještě poměrně brzy, ale přesto vás dneska pozvu na jednom orosený. A co si dáme? Každému podle jeho chuti...

Byl jsem ještě špunt, když mě táta poprvé poslal do naší čtyřky „se džbánkem“. To bylo něco. Dostat se k výčepu, postavil se na špičky, podat panu výčepnímu ten těžký skleněný džbán a s posvátnou úctou sledoval, jak do něj stéká zlatavá tekutina.

Největší kouzlo ale nastalo cestou domů. Ten okamžik, kdy ses schoval za roh, rozhlédl se, jestli někdo nejde, a z té čerstvé, husté čepice pěny jsi poprvé olízl ten hořký zázrak. To nejde zapomenout...

Dneska? Kdybych poslal desetiletého kluka do hospody pro pivo, do deseti minut mám na dvoře sociálku a výčepnímu vezmou licenci. A vyrostlo snad z té naší generace, co tajně u zdi olizovala pěnu ze džbánku, stádo alkoholiků? No , popravdě... Pilo se u nás dost, ale otázkou zůstává jestli spokojenej pivař byl horší než vyhořelej týpek nového milénia na antidepresivech. Statistiky k tomu mít asi nikdy nebudeme.

Dneska přijdete do podniku, otevřete nápojový lístek a místo dvanáctky na vás z šestnácti píp koukají názvy jako Session IPA, Sour Ale nebo Imperial Stout. Jedno pivo voní po maracuji, druhé chutná po pražené kávě a třetí má devět procent alkoholu, takže po dvou kousech zapomenete i PIN k vlastnímu mozku.

Zatímco dřív byla největší odborná diskuse u stolu o tom, jestli Škodovka ztratila body právem, dneska u vedlejšího stolu dva dvacetiletí kluci v oversize tričkách vážně rozebírají, zda je v té jejich IPĚ cítit více novozélandský chmel, nebo tóny zralého manga. A vy tam sedíte s pocitem, že jste se spletli a vlezli do parfumerie.

Odkaz

Jako člověk z gastra musím smeknout. To, jak se dnes pečuje o trubky, čistotu skla a styl čepování – ať už je to hladinka, šnyt nebo mlíko –, je obrovský posun. Naučili jsme se za pivo platit poctivé peníze a vážit si práce sládků.

Ztratila se ale ta lidová jednoduchost. Ve staré hospodě seděl ředitel fabriky vedle zedníka a oba pili to samé pivo ze stejného půllitru. Dneska má každý svůj vyhraněný mikrosvět, svůj craftový pivovar a svou bublinu.

A co si o tom myslím já? Připíjím na zdraví oběma světům. Protože takovej je zkrátka neúprosnej běh času a život sám. Jenom to pivo bude věčný.

Možná už si v hospodě nezapálíme a pro dětská léta se džbánkem v ruce by dnešní tabulky neměly pochopení. Možná se ho ani nevypije tolik... Ale ta podstata je pořád stejná. Pořád jde o to sednout si s lidmi, které máte rádi, podívat se si do očí, cinknout sklem a na chvíli vypnout.

Ať už je v tom půllitru klasický poctivý ležák s pěnou jako smetana, nebo řemeslný speciál s vůní grapefruitu. Hlavně když to má duši a dobré lidi kolem stolu. Tak na zdraví a na vzpomínky, které hořknou tak akorát!