Jak se mi na chvíli vrátilo mládí a plzeňský devadesátky

Kdykoliv dneska klukům na škole vysvětluju technologii a specifika kvasnicovýho piva, v duchu se u toho směju.

Oni v tom vidí jenom suchou chemii, procesy a načančaný moderní trendy. Jenže mně s každou zmínkou o kvasnicovým ležáku okamžitě naskočí dva konkrétní ksichty z hloubi devadesátek. Horst a Gunter.

Když vzpomínám na devadesátky, tyhle obrazy se derou ven s plnou parádou. K tehdejšímu plzeňskému centru totiž patřila fůra figurek často z ryze podvratnýho prostředí.

Ti dva byli invalidní důchodci z Reichu. Táhlo jim k padesátce, po kapsách měli tehdy všemocný marky a za pár šupů si u nás žili jako naprostý králové. Od rána do noci se ládovali, chlastali a nefiltrovaný kvasnicový pivo, to bylo jejich univerzální palivo.

Když se těmhle dvěma zachtělo zašpásovat, nemuseli courat daleko. Holky z ulice měly svůj rajón přímo na náměstí.

Celýmu tomuhle byznysu s holkama na rynku velela jedna rázovitá figura – romská liliputka. Dneska už to mladým zní jako naprostý sci-fi z bizarního bijáku, ale tyhle postavy prostě patřily ke každodennímu koloritu Plzně. Pamětníci týhle éry sakra rychle ubejvaj. A s nima mizí i tyhle syrový příběhy.

Horst skončil blbě. Jednoho večera se propíjel kvasnicema a z okna hospody zmerčil, jak na druhý straně ulice někdo surově mlátí jednu z jeho oblíbenejch holek. Horst měl už slušně v žíle. Vylít ven, hrdinsky přeskočil zábradlí u silnice a skočil přímo pod kola projíždějící dodávky. Na fleku byl konec.

Jak skončil Gunter, to upřímně netuším. Prostě jednoho dne bez parťáka tiše zmizel ze scény. A tu liliputku, co tehdy velela náměstí? Tu o něco pozdějc někdo zamordoval. Byla to zkrátka taková doba. Tvrdá, rychlá, divoká a občas nekompromisně zlá.

Jenže devadesátky u sporáku, to nebyla jen krev, veksláci a narvaný nonstopáče. Mělo to i svoji poetiku, co by z fleku zapadla do Hrabala.

Jednou z takovejch postav byl chlápek, kterýmu jsme říkali Olda. Neúnavnej chodec. Obrážel plzeňský pajzly i lepší hospody s obrovskou, těžkou taškou přes rameno, navlečenej v šusťákovce, která měla to nejlepší už dekády za sebou. Někdy přirachotil na starým bicyklu, ale většinou se prostě jen tak coural pěšky. Nikdy jsme nezjistili, kde vlastně bydlí, odkud se bere a proč se živí zrovna tímhle.

A co měl v tý svý bezedný kabele?

Mraky. Mraky béčkovejch sešitovejch románů v tý nejlacinější novinový vazbě. Olda měl svůj pevnej rituál. Vplul do lokálu, chvíli poseděl u stolu se štamgastama, nakouk okýnkem k nám do kuchyně, prohodil pár slov na výčepu a mezitím nenápadně střílel svoje zboží. A světe div se, pokaždý jich pár udal. Prodával je za pár kaček, ale jemu to očividně stačilo k životu. Za utržený drobný lupnul malý pivo a sem tam ho někdo pozval na teplej dlabanec.

Dneska už je to s prodejem takovýho čtení pasé. Jenže tenkrát? Doba civění do smartphonů byla ještě sakra daleko. Když se někdo z nás chystal na delší štreku vlakem nebo se po šichtě prostě jen tak nudil, rádi jsme od Oldy nějakej ten krvák vzali. Navíc to byl geniální psycholog – přesně si pamatoval, komu vnutit brutální horor a komu naopak červenou knihovnu o lásce až za hrob. Zkrátka znal svý pappenheimský.

Střih. O víc než třicet let pozdějc.

Před pár tejdnama jedu autem přes Plzeň. A najednou mě to doslova posadilo na zadek. Skrz sklo auta vidím na chodníku známou siluetu. Olda! Vlasy totálně bílý, to jeho starý kolo vypadalo pořád jako to samý, jen dostalo od života pořádnej záhul. Ale byl to bez debat on. A co víc – přes rameno měl pořád tu svou gigantickou brašnu. Co v ní proboha nosí dneska?

V tu chvíli se mi strašně chtělo dupnout na brzdu, vylítnout ven, obejmout ho jako starýho známýho a vyzvědět, jak celou tu dobu žil. Jenže na víceproudovce uprostřed plzeňskýho šrumce to prostě nejde. A tak jsem jel v našem esůvéčku dál a Olda mi zase, možná už definitivně, zmizel z očí.

Ale víte co? I tak se mě po zbytek dne držela neskutečně dobrá nálada. Bylo to takový malý soukromý vítězství. Prostě hřejivej pocit, že ten náš starej svět ještě nezmizel úplně...