Jak jsem zatočil s řízkama k obědu

Byl to můj geniální manažerský nápad. Jeden večer jsem si přečetl chytrej článek o moderním leadershipu a řekl jsem si, že naše výsledky drhnou jen proto, že nejsme dost stmelení.

Zastavím smutné požírání baget za klávesnicí. Stejně drobky a mastnota jen snižují jejich životnost a navyšují náklady.

Zavedl jsem tedy společné obědy. To bude synergie. Kolektivní duch jako ze žurnálu!!!

Docela se to chytlo. Lidi nosili výpečky, guláše, těstoviny, domácí sekačku. U stolu se vtipkovalo, atmosféra byla skvělá a já si jako správný lídr chrochtal jakej jsem pašák. Jenže pak jsem si všiml jedný věci. Po obědě už nikdo netahal.

Kreativní bouře? Kdepak... Reklama na kolektivní poobědové koma.

Vydal jsem tedy seznam zakázaných jídel. Žádnej řízek, tuk... Časem jsem maso zakázal úplně. Ryba jednou za měsíc musí stačit. (I tady jsem samozřejmě vyřadil za hry lososa, makrelu a úhoře jako příliš tučné.)

Díky salátům a humusu nejen stoupla produktivita práce v popoledním čase, ale především se výrazně zkrátila samotná pauza a oběd.

S pár rebely, kteří propašovali řízek v bagetě ke klávesnici jsem se pod nejrůznějšími záminkami promptně rozloučil.

Následeně jsem zatočil s kávou a cukry v pití.

Teď už náš kolektivní výkon nebude omezovat nic.

Zbývá ještě vychytat pár much v systému a bude to dokonalý.

Začnu asi tou, že jsem tady zůstal sám...

Písnička? Dneska slaví kulatiny osobnost, které lidskost opravdu neschazí...