Díky Rocky! Zlomenej nos a nateklý oko není důvod se vzdát...

Jo já vím, život není biják. Navíc tenhle už má svou patinu... Ale někdy jsou ty nejprostší návody k němu ty nejlepší.

Včera večer jsem si pustil Rockyho. Prvního Rockyho. Toho z roku 1976. A když jsem na to koukal, došlo mi, jak strašně moc tenhle film poznamenal moji generaci. Byla to dokonalá smršť patosu na jedné straně a naprosto syrové civilnosti na straně druhé.

My, Husákovy děti si toho italského hřebce pamatujeme hlavně z ošoupaných VHS kazet, kde všechny postavy včetně ženských daboval jeden chlap s monotónním hlasem. A stejně jsme z toho s klukama byli úplně hotoví. Rozebírali jsme každou scénu, každý úder, každý záběr, kdy Balboa pije syrová vejce a běhá po schodech ve Filadelfii.

Ten film nám totiž nevědomky vtiskl do hlavy ten nejdůležitější životní manuál.

Ukázal nám, že život někdy sakra bolí a že vůbec nemusí bejt spravedlivej. Ale hlavně nám ukázal, že to největší vítězství může být skryté i v prohře. Rocky na konci toho filmu nevyhraje pás šampiona. Apollo ho porazí na body. Rocky stojí v ringu, obličej rozmlácený na kaši, oko oteklé tak, že přes něj nevidí, a jediné, co dělá, je, že řve: „Adrian!“

Vyhrál sám nad sebou. Dokázal s šampionem ustát celých patnáct kol. Nespadl. Neskočil do provazů. To nás naučilo, že nejhorším hříchem v životě je nic nezkusit. Nechat své šance jen tak protéct mezi prsty a pak zbytek života litovat, co by kdyby. Když dostaneš šanci jít do ringu, tak tam prostě vlezeš a necháš tam všechno. Buď ten pás urveš, nebo padneš se ctí. Nic mezi tím neexistuje.

Myslím, že v naší generaci to spoustu kluků v dobrým poznamenalo a zformovalo. Naučilo nás to nosit takovej ten tvrdej chlapskej krunýř. Než projevíme cit, chvíli to trvá. Možná ho navenek neukazujeme tak často nebo tak lehce, jsme zkrátka zvyklí ty zatnout zuby a jít dál. Vždyť štěstí může čekat za dalším rohem.

Jenže když pak ten náš krunýř povolí, o to větší bouře to potom bejvaj. A když ten život takhle reálně žijete – od podlahy, s poctivou prací, s chlapskou hrdostí a s lidmi, pro které byste v tom ringu nechali duši – vůbec to není kýč. Je to ta nejvíc opravdová věc na světě.

Takže díky, Sly. Ty tvoje schody ve Filadelfii nás naučily, jak se postavit k našim vlastním životním výzvám a nepokáknout se, když přijde zvedák na bradu. Protože každej pád na tlamu je především další příležitost jak se zvednout...