Devadesátky? No jo, to jsem byl mladej, hezkej a chytrej... Kde ty časy jsou :D

Dva střípky z doby +- před třiceti lety, kdy by mě ve snu nenapadlo, kam všude mě osud a toulavý nohy zanesou...

Příběh o Punťovi a fotbale

Žumbera měl v té době tři majitele, z nichž jeden se o chod pivnice staral úplně na full úvazek. Byl to skvělej šéf. Nepotřeboval na nás v kuchyni vůbec řvát, aby dosáhl svého. Naopak. Nikdy v životě jsem ho neviděl se rozčílit nebo říct jediné sprosté slovo. Svůj kancl měl schovanej za skladem, a když už mluvím o tom skladu – panoval tam takovej pořádek, jakej v tehdejší divoké době prostě neměl obdoby. Jemu by tam snad lícovaly i zrníčka prachu, kdyby si tam teda nějakej prach vůbec někdy pustil. Kromě toho měl tenhle náš vedoucí strašně moc rád zvířata a choval psy. Kvůli téhle jeho kombinaci puntičkářství a lásky ke čtyřnohým miláčkům jsme ho v týmu překřtili na „Punťu“. Nemysleli jsme to ale vůbec zle, byl to vážně férovej chlap.

Den po tom velkým zápase se Slávií to v kuchyni samozřejmě strašně rezonovalo. Od rána se neřešilo nic jiného než fotbal – kdo, co a jak na tom hřišti kopal a jak se to mělo v té které minutě sehrát líp. Klasika. Kdyby nás tehdy náhodou přestalo bavit vaření, jeden jak druhej bysme se z fleku mohli živit jako ligoví trenéři.

Čeňka ta debata u plotny rozparádila natolik, že když přišel šéf ráno na svou pravidelnou inspekci, rozběhl se k němu celej nadšenej s nejnovějšíma číslama ze stadionu: „Vedoucí, vedoucí! Ofiko tam sice včera bylo hlášeno devět tisíc lidí, ale reálně na tom stadionu bylo tak patnáct tisíc! To byla prostě neskutečná síla...“

To, co se stalo v následující vteřině, ale nečekal nikdo z nás ani v tom nejdivočejším snu. Z těch obvykle neskutečně laskavých očí bleskově vyšlehly plameny a z obvykle stoprocentně slušných úst najednou zahřmělo na celou kuchyň: „Patnáct tisíc debilů!!! Kdyby ty peníze, co za to utratěj, radši dali na pejsky, kreténi!!!“

Dořval to, otočil se na podpatku a hrdě odkráčel zpátky do svého vyglancovaného království. V kuchyni by se v tu chvíli dalo krájet ticho, jak nám všem spadla brada. No... s fotbalem už jsme za Punťou radši příště nechodili...

Příběh o malé sázce o velkou lahev

U Žumbery byl sice kšeft celý rok, ale to, co se tam dělo přes léto, to byl naprostý extrém. Už od května nebo června se to začínalo pomalu rozjíždět a jakmile padly prázdniny, byl to neskutečný fičák od rána do večera. Objednávky se sypaly jedna za druhou a my kuchaři v kuchyni jsme kolikrát nevěděli, kde nám hlava stojí. Aby se ten šílený letní nápor dal vůbec zvládnout, musel se na prázdniny pravidelně nabírat pomocný personál a brigádníci.

Na plac se na léto braly většinou holky – studentky ze středních nebo vysokých škol, které si chtěly o prázdninách přivydělat. Většina z nich samozřejmě neměla s gastronomií vůbec žádné zkušenosti. Pohovory s nimi měl u nás na starosti Punťa. Byl to sice rodinný typ a nikdy v životě by mě nenapadlo, že by mohl podvádět svou manželku, ale jako každý chlap se zkrátka před mladýma, pěknýma holkama rád trochu předváděl.

Při tom fofru, co u nás v létě panoval, bylo naprosto klíčové, aby ty holky uměly alespoň základy řemesla. Punťa proto hned na úvod každého pohovoru nasadil drsnou podmínku: chtěl po nich vidět, že dokážou pobrat a odnést alespoň čtyři talíře naráz. Nemělo smysl, aby tam běhal někdo, kdo tohle nezvládne. Děvčata to pochopitelně většinou neuměla a v tu chvíli nastupovalo klasické chlapské natřásání peří před koroptvičkama. Punťa s hrdým výrazem bafnul šest nebo sedm talířů na jednu ruku, osmý do druhé a hrozně moc se tam před nimi producíroval, jaký je to mistr světa.

Jednoho dne už jsem se na to divadlo v kuchyni nemohl koukat. Otočil jsem se na něj a s naprosto klidným hlasem povídám: „Hele, vedoucí, ale pětadvacet těch talířů naráz jako já vy ze stolu nezvednete.“ Punťa na mě vytřeštil oči, jako bych spadl z měsíce: „Filipe, to není možný. To bez plata prostě nedáš!“ „O co se se mnou vsadíte?“ rýpnul jsem do něj.

Slovo dalo slovo a vsadili jsme se o celou flašku Jacka Danielse. Naše sázka rozkřikla rychlostí blesku. Během chvíle se v kuchyni a kolem ní seběhl snad kompletně celý personál a z dálky zvědavě nakukovali dokonce i hosté z placu, jak se ten kuchařský blázen pokusí pobrat pětadvacet talířů.

Všichni čekali, jak si začnu skládat talíře na ruku až k rameni. Jenže já jsem na to šel kuchařskou chytrostí. Došel jsem k regálu, bafnul jsem celý ten pětadvacetikusový štos talířů normálně do náruče jako v lese náruč klestí, usmál se a odkráčel středem. Punťa tam stál s otevřenou pusou a nezmohl se na nic. V podmínkách sázky totiž o nějakém elegantním nošení na jedné kuchařské ruce nepadlo ani jedno jediné slovo. Flaška Jacka byla moje a Punťa už se před brigádnicemi s talíři raději nikdy tak okatě nepředváděl.

A písnička ? Tak když mám dneska ty devadesátky...