Přesně tak. Politika se sice řešila, ale spíš mezi řádky než aktivisticky jako dneska. Jako dítě jsem věděla bez nutnosti zdůraznit, že některé věci se ve škole neopakují.

Trošku jsem záviděla dětem, které měly hračky z Tuzexu, protože rodiče na utrácení za hračky a požitky nebyli. Ale jenom trošku, protože jsme si hráli hlavně v přírodě.

Dneska když se projdu po jakékoliv vesnici, je tam mrtvo.

Máte pravdu, ovšem nutno uznat, že pokud bychom za našeho dětství měli k dispozici PC, hry a dnešní techniku, tak by tehdy asi bylo na ulicích také mrtvo. Tehdy toho moc pro děti v TV nebylo a ani ne každý jí disponoval. A tak vzpomínáme na těch několik dětských pořadů a také na poslouchání rozhlasového hajaji, sobotních popoledních příběhů a nedělních pohádek - moc toho nebylo. Politika se moc v normálních rodinách neřešila, jak píše autor - zeď, asi i v obavě, že mladší děti někde něco pronesou, ale i třeba děti věřících rodičů byly někdy cílem poznámek od jiných. A ta odolnost? Naprostý souhlas s autorem, odolnost je třeba vybudovat podobně jako svaly, nejdřív menší zátěž a pak je možná větší, to dnes často chybí a dětem je určena a umetána cestička a v dospělosti jsou pak postaveny před problémy, na které nejsou připraveny.

Na rozdíl od dnešních dětí jsme prožili mnoho dobrodružných zážitků s kamarády a měli nesrovnatelně více prostoru pro samostatné trávení (organizaci) volného času bez soustavného dohledu dospělých. Přesto se mnoho z nás věnovalo i dalším aktivitám, ať už sportovním, hudebním apod.

Nepamatuji si, že by nás ve škole stále čímsi školili, kamsi nás povinně tahali, natož aby do škol chodili agitovat nějací politici.

Slovo šikana bylo téměř neznámým pojmem stejně jako deprese nebo úzkosti. Samostatnost, k níž jsme byli od dětství vedeni, snad ani netřeba zdůrazňovat.

Proto většina z nás na svá mladá léta ráda vzpomíná. Dnešním dětem i mladistvým není co závidět, spíše naopak.

"...Nepamatuji si, že by nás ve škole stále čímsi školili, kamsi nás povinně tahali..."

Já se obávám, že to tak idylické nebylo. 1. máj, VŘSR a navazující Měsíc československo-sovětského přátelství (kino/divadlo), návštěva muzeí V.I. Lenina, K. Gottwalda, besedy s partyzány/milicionáři, výroba transparentů o hodinách výtvarné výchovy atd.

A šikana přinejmenším v 80. letech už byla docela problém (reflektována dokonce v TV seriálech - Třetí patro, Chlapci a chlapi).

Rodiče se svým dětem snaží zajistit šťastné dětství v každé době, za první republiky, za protektorátu, za socialismu, za demokracie. atd. a uchránit své potomky od negativních jevů dané doby.

Fakt že za komunistů jsem už coby odrostlejší chlapec a v osmdesátých letech mladík nechápal, proč jsem nemohl chodit do skautu, který byl zakázaný, proč nevycházel můj oblíbený autor Jaroslav Foglar, proč jsem nemohl veřejně poslouchat Kryla atd. proč jsem nemohl venku říkat, o čem se mluvilo u nás doma.

Na druhé straně jsem materiálně za socíku nestrádal, to nepopírám, duševně však ano.

Pokud rodina v osmdesátkách nepatřila přímo do disidentských kruhů, většina rodičů byla rozumných a své strasti deseti, dvanácti, ani čtrnáctiletým potomkům do hlavy necpala.

Zdroj: https://blog.idnes.cz/vracovsky/detstvi-v-socialis...

Cpát tehdy svým dětem fakta o tehdejším režimu mohlo být nebezpečné, zvláště dětem, které by si nebyly schopny dostatečně uvědomit případné důsledky svého sdílení takových informací s dětmi "spolehlivých" rodičů.

Moji rodiče byli rozumní. Nic mi necpali, pouze se mnou otevřeně mluvili Táta poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu jen pokud byla ochablá rušička. Četl literaturu faktu i vzpomínky politiků režimu blízkých i zcela vzdálených, aby mohl srovnávat. V jeho knihovně byly vedle projevů Fidela Castra i knihy, které se na trhu jen mihly, než se nad nimi na dlouho zavřela voda.

Například o Katyni a Stalinových koncentračních táborech jsem věděl už v sedmdesátých letech.

Opatrnost tehdejších rodičů chápu. Jen se domnívám, že část z nich byla až přeopatrných a že sami v mnoha případech pravdu vytěsňovali a "zaháněli", což se možná u nich projevuje dodnes a možná i u některých jejich potomků.

Souhlas. Ta zeď sice fungovala u nás tak do jedenácti let, pak jsem začínala s povinným školním doublethinkem (tohle ve škole neříkej, ale takhle to bylo), leccos neodfiltrovala (Bež domů, Ivane, čeká tě Nataša), ale trochu nás chránila. A jak jsme brali rozum, mohli jsme hledat vlastní cestu.

Nicméně, atmosféru po 68 a v sedmdesátkách si pamatuji. Dětem neuniknou třeba výkřiky dospělých při hokeji nebo debaty o postojích přátel a členů rodiny. To uvízne v dětském mozku. Otec mi sice svůj nesouhlas se vstupem vojsk, kvůli němuž opustil tučný flek v televizi, nevysvětlil, ale když bylo kyselo kvůli recitaci Seiferta, začal s výkladem historie. A byl tu strýc divadelník, který mi vyprávěl, který ředitel drží které nepohodlné herce a režiséry ve svém divadle a dovolí jim pracovat. Šlo to pozvolna.

Já vyrůstal v rodině, kterou "systém" neměl rád, ale i tak hodnotím dětství pozitivně a mám na co vzpomínat.

Ono je to hodně i o našem nastavení.

Za blog karma.

No, děti mají šťastné dětství ,pokud mají volnost a svobodu rozhodování. Tedy mohou dělat nejrůznější alotria.

Můj otec říkal, že jeho akční rádius v dětství a pubertě byl do 50 km od bydliště, můj byl tak 30 km a moje děti ho měly kolem 10 km. A jak velkou volnost a svobodu mají dnešní děti? Téměř žádnou tedy až na cikáňata, ty mají volnosti dost ale i dost povinnosti.

Dobre jste napsal, karma

Filipe, vzpomínky nám nikdo nevezme!

Moji starší příbuzní mi řekli, že i za protektorátu měli šťastné dětství.

Skvěle jsi to napsal Filipe