Dětství v socialismu za socíku se z osmdesátek propisuje až do současnosti

Taky patřím mezi ty, kteří jako poslední vlna Husákových dětí vzpomínají na své dětství jako šťastné...

Kája napsala tradiční krásnej vzpomínkovej blog...

Odkaz

Taky celkem tradičně se v diskuzi a následně i na blogu objeví sem tam oponentura...

Odkaz

Jsem přesvědčený, že srovnávat dětství v padesátých letech a na konci normalizace nejde.

Pokud rodina v osmdesátkách nepatřila přímo do disidentských kruhů, většina rodičů byla rozumných a své strasti deseti, dvanácti, ani čtrnáctiletým potomkům do hlavy necpala.

Že nám něco schází jsme jako děti zkrátka nevěděli.

Já si svý dětství stejně jako Kája užil. Spousty věcí jsou dneska neopakovatelný. Každej blok u nás měl svý party. Svý fočusový a hokejový družstvo. Tátové nám v zimě u garáží chystali improvizovaný kluziště...

Kriminalita? Jasně, že byla. Přesto něco muselo být jinak, když nám smráďatům bylo ponecháno tolik času...

Mám moc rád své žáky, ale co se týče samostatnosti, nedá se to s naší generací srovnat. Myslím, že právě to, jak jsou od mimina neustále pod dozorem bez nutnosti rozhodovat se... Se na nich podepisuje rozhodujícím způsobem. Tady taky můžeme hledat počátek depresí a nejrůznějších sebepoškovazování na jednom konci a velkých nejistot na konci druhém.

Odkaz

Zlepšit se to jistě těžko zlepší, když rodit děti mají tyto nejisté generace.

Co je stinnou stránkou toho pohodového dětství v osmdesátkách? Řada generačních soukmenovců si odmítá připustit jednu věc.

To šťastné dětství bylo především proto, že rodiče mezi nás a realitu postavili zeď.

Svět totiž nefunguje tak, že štěstí přijde nejlépe samo a dá se nárokovat.

Naopak.

A samostatnost? Ta je třeba nejen ve chvíli kdy máte přežít do večera bez péče dospěláků. Ona je třeba i v té dospělosti. Stát tady není od toho nás přebalovat. Ani od toho aby mezi nás a realitu života stavěl zmíněnou zeď.

V tomhle ohledu si to šťastný normalizační dětství řada z nás vleče jako břemeno.