opožděně

Díky

Filipe moc hezky napsáno a hudba na konec super. Tyto texty mají hloubku

Díky Jitko

Když se mají lidé rádi a když si neumřou, překoná se všechno mnohem snáze - války, nemoci... Za války také někteří nechodili do škol, například moje známá mi vyprávěla, že nechodila asi rok vůbec do školy, protože ta byla obsazená vojáky - přesto u známé o žádných psychických následcích nelze mluvit. Takže ano, s podstatou článku souhlasím. Ale doufám, že to není tak zlé a mnoho rodičů se dětem hodně věnuje i v dnešní době. Filipe, miluji tu písničku, je tak pravdivá. Děkuji.

Není zač, díky za návštěvu i komentář

Nevím, Filipe, zda lze srovnávat různé generace, protože každá měla jiné podmínky, ať už vnitrostátní, tak i světové.

Láska rodičů i prarodičů k potomkům a láska potomků k nim byla vždy, jen jednotlivci to měli a mají jinak.

Soudě podle sebe: dětem jsme dali vše co se dát dalo, rozšiřovali jsme jejich obzor i poznáním krásných krajů naší země, památek, návštěvou divadel, bijáků, pěstovali jsme v nich vztah ke knihám, podporovali jsme jejich sebevědomí a lásku k předkům i ke vzdělání.

Mohla bych vyjmenovávat všechno možné další, jak měly možnost chodit do tanečních, na disko atd. a hlavně, měly určitou svobodu, byť zavřenou za drátama a doma slyšely něco jiného než ve škole. V osmdesátých letech to bylo určitě jiné než v padesátých.

Co z toho můžou už druhým rokem jak rodiče tak děti?

Ty roky jim nikdo nevrátí a něco co mohly a měly prožít už třeba ani neprozijí, protože ty správné roky prošvihly...

A tak bych mohla srovnávat různá generační období a v každém by jistě něco vyplulo, co se nepovedlo, ale troufám si říct, že v tak omezených podmínkách jako dnes žádná generace nežila, i když se můžu plést, protože v jiné než v té dnešní době (myšleno od svého dětství) nežiju.

Ahoj Naďo, tento blog není o tom jestli je to co nemohou fajn, ale o tom, že za normálnějších rodinných vazeb by se to mnohem lépe snášelo. A nepíšu na základě dostupných statistik rozvodovosti, domácího násilí.... píšu i na základě obrovské osobní zkušenosti kterou jsem ve škloství udělal. Covid je silnej spouštěč, ale lavinu jsme si nachystali i bez něj....

Po pravdě řečeno spíše zaznamenávám stopy na rodičích, než na vnoučatech a to jak v případě těch co navštěvují školku, resp. školu. Ale třeba to vnímám trochu zdálky, nikoliv jako bezprostřední rodič.

A Filipe, asi nebudu souhlasit s vašim závěrem, forma čehokoliv (tedy i DV) je v podstatě přece vždy jen pokračováním obsahu, jsou to přece dva nerozdělitelné atributy, btw, není to vůbec má myšlenka, jen vzpomínka na diskusi s jedním knězem. Byl to, tedy stále je nesmírně vzdělaný a chytrý člověk a neměl jsem moc šanci mu oponovat, tedy vlastně žádnou...karma za blog

díky Petře... možná jsem to nenapsal dobře, formu a obsah jsem nemyslel u DV.... spíš u velkých slov a pojmů, kterými se občas zaklínáme....

No spíše politická oběť než co koliv jiného.No prostě hodily lidi přes palubu a teď chtějí aby jim lidi věřily???Když slyším dnes a deně ty vykonstruované lži,tak mi je na blití.Hlavně ty naši experti na všechno,ale ani jeden neřekne pravdu!!

Díky za návštěvu i komentář...

U mě je to trochu problém... všude čtu jak ostatní trpí, že nemůžou do divadla, do knihovny, do kavárny...... co já bych za to dal, abych mohl vzít za ruku babičku, dědu atd. a říct si s nimi co jsem si s nimi už říct nestihl....

Pro mě jako pro věřícího člověka je život samozřejmě nad statky... Díky za návštěvu Libore.