Česko jako země plná ateistů a agnostiků přesto žije z křestanských tradic a k Rusku

nebo Ukrajině má poměrně blízko. Těžko však může chápat Blízký východ . Než se v další sérii blogů vrátím do kuchyně dovolte ještě jednu úvahu laika....

... a kdy jindy než na Velký pátek. Den, který je dnem velkého násilí na nevinnosti . Den, který dal naší části civilizace smysl, srdce a duši.

Ona pak ta naše část civilizace tyto dary využívala a bohužel i zneužívala všelijak... Náš Pán Ježíš Kristus však nepřišel zemřít a rozrazit  brány největšího ze zázraků právě do Jeruzaléma omylem a beze smyslu. 

Přišel tam, kde mohl otevřít oči i srdce těm ke kterým měl tak blízko a zároveň jim byl velmi vzdálený, protože byl z nikoli nepodstatné části moderní chlap. Přišel k farizejům ne s pocitem nepřátelství. Přišel jim říct, že doba se mění. Musíme tedy změnit i svá nitra. 

Ostatně i otcové v 21. století nevychovávají své syny stejně jako jejich pradědové.  Přesto si troufnu říct , že jejich láska je stejná. Jen doba jí umožňuje formu, kde motivací není trest, ale pochopení a otevřené dveře... Proč tedy upírat změnu přístupu Bohu Otci ? Zvlášť při jeho statusu všemocného a zvláště tvůrce je to trošku hořko sladkobolně úsměvné ....

Právě akcent na trpělivost a pochopení, případně odpouštění ... Je ta část kultury, která nás odlišuje třeba od Blízkého východu. Je to právě ta část , která nás ať se to mnohým z nás nelíbí řadí nepoměrně blíž nejen Ukrajině, ale i Rusku.

Nic na tom nemění skutečnost, že ve jménu víry bylo rovněž napácháno obrovské množství zla. Protože... Protože člověk není tvor dokonalý. 

Stejně tak nic to nemění na tom, že násilí neposune tento svět kupředu. Jednou nám to docvakne. Ostatně, právě tohle je nejcennější dědictví, které si bereme v našem civilizačním okruhu po předcích. Byť drtivá většina z nás již nesdílí jejich víru, od kořenů se tak snadno odstřihnout nelze...