Češi a Čecháčci ? Realita, nebo zvláštní sebemrskačství ?

A jak to máte vy ? Co vlastně formuje naše názory ? Vypovídá to i něco o nás samotných ? ...........

Čím dál víc potkávám (Především ve virtuální realitě) jací jsou Češi nepřející, líní, závistiví, uplakaní...

K tomu náležité příklady ze života.

Podle mě je to všechno postavené na hlavu. Možná nejsme nejúžasnější národ na světě. Určitě nejsme ale ani národ nejubožejší.

A dá se to vlastně měřit ? Podle mě ne. Je to úplná blbost. Je to jako s rasismem. Dobrý a špatný člověk se neodlišuje ani podle barvy kůže, ani podle příslušnosti k takovému, nebo makovému národu.

Jistě, cosi jako historická predispozice vycházející ze zkušenosti existovat může. Dokonce se domnívám, že živená neustálými odkazy na národní tragedie, či vítězství se docela snadno uměle vytváří. Nejen u nás.

Většinou proto aby sloužila něčím zájmům.

U nás teď rezonuje téma Ukrajina. Podle mě jsme v pomoci napadené zemi a přijetí potřebných výborní... Že by to mohlo být lepší, nebo lépe řečeno, že to není bez chyb ?

Jestli ono to nebude tím, že jsme lidi.

Mám dneska taky své příběhy. Dva.

Příběh první.

Vlado. Vladovi je sedmnáct. Je to ale kus chlapa. Velkej. Někdy se až divím jak těma tlapama dokáže dělat jemný přesný věci. Baví ho soutěžní gastronomie a bez někdy hodinářské preciznosti a jemnosti to nejde...

Minulý týden potkal jednoho „z našich“, který na něj pořvával proč není na frontě. Co dělá tady.

Příběh druhý.

Vitalij. Taky velkej kluk. Trošku mu ale schází sebevědomí a občas se to projevuje na první pohled zvláštně. Nedávno mu zničeho nic přeplo a měl den kdy neustále při práci a výuce vykřikoval, že je válečný uprchlík , nerozumí a nemůže nic dělat. (Byť samozřejmě česky mluví velice dobře.)

Oběma klukům jsem musel pár věcí vysvětlit. Nejen o vaření.

Nicméně ani jeden příběh přeci neukazuje nic globálního. O Češích, ani Ukrajincích... Navíc ten druhý příběh neukazuje nic ani o tom jaký je ve skutečnosti Vitalij.

To, jak jsme ochotní své životní zkušenosti vnímat, komentovat a co jsme z nich schopni odvodit navíc často víc než on jejich aktérech vypovídá o nás samotných.

Podle toho vidíme své sklenice poloprázdné, nebo poloplné...