Čekali jsme na fotbalový zázrak, který přijít nemohl...

Než se odeberu dospávat dnešní noc, musím hodit pár slov na papír... ehmmm, do klávesnice. Protože pocity jsou silné...

Rozum říkal, že to není možné. Srdce přesto věřilo a přes dva předcházející průšvihy jsem se na dnešní zápas opět těšil.

Absolutorium má cca 6 000 fanoušků našeho týmu na tribunách Aztéckého stadionu.

Nakonec se stalo... Co vlastně? Nic. Našim hráčům dneska nelze upřít snahu, která podle očekávání časem uvadla utopená v nadmořské výšce a zmaru.

Odborníci budou muset vyhodnotit, proč se naše opory obešla forma na šampionátu velkým obloukem. Důvody proč tým rychle odcházel s kondicí. (Určitě nehrajeme v jiných podmínkách než ostatní.) Nebo proč se sebedůvěra v klíčových okamžicích u „našich kluků“ rovnala nule. Byla vhodně zvolená taktika přípravy na zápasy?

Určitě na papíře nemáme tým hvězd, nicméně nemáme ani podle teoretických předpokladů nejhorší ze 48 týmů. V reálu bohužel na pomyslném dnu šampionátu jsme celkem bez debat.

Mnohem víc baví fanoušky i sebe sama reprezentace z pidizemiček bez minulosti.

My zatím čekáme na zázrak...

Vlastně je fotbalové repre takovým zrcadlem celé společnosti. Žijeme si pořád ještě slušně, ale radost ze života vídám často v mnohem chudších zemích.

Politici nám systematicky ničí budoucnost desítky let a my volíme dokola jednu a tu samou sortu zas a znova jenom proto, že čekáme zázrak. Třeba to tentokrát bude jiné...

Místo na kreativitě jako kdysi stavíme na pofidérních jistotách. Se zataženou ruční brzdou vpřed.

No a je to. Můžu klidně na kutě. Ústavních soudců tady na blogu jistě máme dost v obou táborech. Takže ty podstatné věci rozeberou i bez mé maličkosti. Já jsem jenom jednoduchej chlap co má rád fotbal.